Od chvíle, co se část mého života přesunula na internet, a zároveň se stalo standardem, že jsem v jakoukoliv denní (a mnohdy i noční) dobu k zastižení na telefonu, začaly některé věci z mé strany tak trochu drhnout. Po těch zhruba třinácti letech (!!) to se mnou vypadá asi takhle:
Zatímco ještě před třemi lety (o předchozích letech nemá cenu mluvit vůbec) pro mě bylo zelené tlačítko na telefonu něčím tak odpudivým, jako jsou mastné fleky od zvratků na chodníku, dneska už se považuji za celkem vyzrálou telefonistku. Jsem schopná čísla vytáčet z vlastní iniciativy a dokonce přijmout i tak osmdesát procent hovorů. No jo, klepu si na rameno a skoro přemýšlím, že bych se za to odměnila. Šikovná, říkám si. Můj úhel pohledu.
Co se ale týče e-mailů, smsek a nedejbože zpráv na fb, lze to shrnout jednoduše - katastrofa. Přistihla jsem se, že e-maily začínám otvírat čím dál méně, třeba až několik dní či týdnů poté, co mi dojdou. Stejně tak zprávy na telefonu - klidně na sebe nechám celý den blikat upozornění, ale prostě - nechce se mi to číst. Ambice otvírat zprávy na fb jsem naštěstí neměla, takže tam si nic nevyčítám. Uf.
Asi bych se tím vůbec neznepokojovala, nebýt skutečnosti, že všechna ta systematicky opomíjená sdělení jsou od mých přátel, rodiny... jednoduše od lidí, kteří jsou mi blízcí. No jo, v práci, tam čtu všechno poslušně ein zwei a odpovídám jako hodinky, to jen kdyby někdo pochyboval. Moje ignorace nevyplývá z toho, že by mě nezajímalo, jak se ostatní mají, v kolik hodin máme v pátek dorazit atd., prostě že bych se jim systematicky vyhýbala... Je to hlavně proto, že...
...mám pocit, že na všechny tyhle elektronické zprávy bych správně měla reagovat rychle a s lehkostí. Třeba na smsku. Přitom mnohdy sbírám síly i několik dní. Štvě vás, když vám někdo třeba čtyři hodiny neodpoví? A co teprve potom dva dny? Týden?
...mě neskutečně rozčiluje funkce, která druhé straně ukazuje, že už jsem si "psaní" přečetla, ale ano, JEŠTĚ JSEM NEODPOVĚDĚLA. Orwellovské peklo, welcome home. Služba příjemná jako špendlík, který se mi zapíchnul pod nehet. Jaký váš postoj k téhle funkci? Využíváte této možnosti? Nebo vás také trochu děsí? Znechucuje? Těší?
...že se předpokládá, že odpovíte. Alespoň krátce, ale sluší se to. Nebo se pletu?
...že se pak musím omlouvat, že neodpovídám.
...a také proto, že je hrozně snadné vyložit si napsaný text úplně jinak, než jak se to ve skutečnosti má.
Zjistila jsem, že moje nejoblíbenější forma komunikace jsou kromě osobního setkání stále pohledy a dopisy. Bez všeho toho plevele smajlíků a zkratek. Je to něco, co mě vždycky vnitřně těšilo. Malý tvůrčí proces. Inspirací je mi v tomto směru Mou a ti blízcí, kteří nám s různou pravidelností sytí schránku. I na pohled se dají napsat zásadní sdělení typu: "A co letos Gruzie? Přemýšlej o tom."
Pohledy, co nám chodí, jsou oboustranné poklady. Mají tvář. Kousky do mozaiky, malá galerie.
My posíláme všechno možné. Třeba i staré jízdenky z vlaku. Někdy dojdou, jindy ne. I v tom je kouzlo.
Ale pozor, i mezi pohledy se občas najde Darth Vader!!
* A jak to máte vy? *
