Ohh... can anybody see the light

Sla jsem po meste a citila se jako andel. Zivota? Smrti? Ani bez jednoho to nejde.

*

Muj dnesni sen je byt na koncertu Portishead. Utopit se v tom nekonecnem prostoru.

*

Zase jsem potkala vlka. Fascinuje me. Je jeste vetsi nez kdy byval. Obrovsky. Jeden z mala usteckych strepu do mozaiky.

*

Kridla visi na vesaku. Je take bily.

*

Did you realise for why this sight belongs to you...?

!

Na Balkáně, ale z dálky...

Dnes nad ránem jsem se vrátila z Albánie. Můj průjem, který byl po celou dobu putování poměrně ovladatelný, se po příjezdu do Čech utrhl ze řetězu - asi ze samé euforie, že už jsme doma :). No, nebudu si stěžovat, svým jsme si tam prošli každý a teda... snad nezavlečeme do Čech albánskou chřipku ,)).

Asi není úplně libové, že první věc, o které se tady zmiňuji, jsou zrovna moje střevní potíže... ale je to teď nejintenzivněji prožívaná věc. A docela si dovedu představit i dnešní večeře zbylých lidí ze zájezdu... černé uhlí, imodium, smecta... a jeden "eňďák" na vrch, už jen tak ze zvyku. A pak si sednout k černému čaji a začít vyprávět...

...o cestě, která byla. A jaká...?

Fíííííí, náročná...

Byla to má první zkušenost co se týče organizovaného putování. A přesto, že jsme vyrazily s cestovkou, jejíž slogan zní "cestujte levně v partě mladých lidí", na delší dobu asi i poslední. Chyba nebude v oné cestovce, slogan opravdu naplnili, ale já zjistila... že na to nějak nejsem. Že mi asi nesedí ani ta parta mladých lidí, když je jich 45 a potkáváte je na každém kroku i po vyhlášení "rozchodu"... a nejen to. Jsem holt problémová :).

Ale viděli jsme toho opravdu mnoho, to zase jo. První zastavení v Sarajevu a přičichnutí k orientu... mešity, muezíni, kostely, džezvy, kavárny, voskové růže jako tiché vzpomínky na to, co bylo... a jazyk, kterému jsme ještě rozumněli...

...a šup dál... projít se v národním parku Sutjeska, protáhnout kosti rozvrzané z autobusu, poprvé se zapotit a už vyrazit směrem Republika e Shqipërise...

...do země orlů, bunkrů, potu, odpadků, oslíků, majestátných hor, rakije, požárů, ovcí, neuvěřitelných veder, polorozpadlých silnic, starých časů pomalu se měnících na nové, Skanderbega, serpentin, opuštěných benzinek, stop po dobách vlády Envera Hodži, nesrozumitelného jazyka a gestikulace... Zamávat a na mapě namířit prst na...

...Makedonii, pořádně se vykoupat v Ohridském jezeře, smýt nánosy špíny... vydat se na vlastní pěst stopem do Ohridu a užít si tak nejlepší den zájezdu, bez stresu, bez lidí...

Pak už jen myšlenky na cestu domů, na teploty nižší než 40°C a hebký toaletní papír... posledních 9 hodin v Bělehradě všechny zmáhalo už jen v představách, ale nakonec jsme si je užili :)

Byli jsme opravdu na spoustě míst, ale mám pocit, jako by se tam nestihly otisknout ani podrážky mých sandálů. Natož alespoň trochu poznat domorodce, ponořit se do místní atmosféry... to jsou věci, na které nebývala asi nejmenší skulina a které bych ocenila nejvíc...

...a tak příště radši zase na vlastní triko :)