Uuuuaaaajjjíííííí........... said Tiger :)

Jaro, přestože ve vzduchu zatím tak krátce, už toho má na kontě letos mnoho. Třeba že mě přepadla neskonalá únava, jako kdyby si u mě odložili všichni ptáci navrátivší se po dlouhé cestě z teplých krajů. A možná že ano. Asi to ale souvisí spíš s tím, že stále sama někde poletuju a také se mi neuvěřitelně rychle a zejména úžasně nepřehledně plní diář (hmmm, právě od toho jsou nejspíš diáře, že? aby lidé měli přehled... tak to u mě taky nefunguje). Navíc se mi tam potulují podiv(uhod)né úkoly, které nevím, jestli zvládnu, a tak jsem z nich občas nervózní. Třeba poznámky typu premiéra, deadline pro přihlášku!!! (je kdy?) nebo nezapomeň Helence koupit hromadu žvýkaček jsou jedny z nich.

Když se nad tím zamyslím, skoro mi přijde, že ten diář mám jen proto, abych měla v čem nervózně listovat a ve škole a všude jinde působila dostatečně organizovaně. A také proto, že je v něm periodická soustava prvků, che :).

Jaro mi také přineslo alergii-na-asi-úplně-všechno a svědění-úplně-všude. A já si vždycky myslela, že na tohle se trpí buď od dětství, nebo vůbec :(. Na kole jsou ty králičí oči a slzy jak hrachy obzvlášť nepraktické... Mimo jiné mi také děsně zreznul řetěz na velocypédu a já moc nevím, co s tím. Tak se ptám, zdatní mužové a šikovné ženy... /oškrabat to asi nejde, že?/ :)

Mnohdy se teď přistihnu, že přemítám... o sobě, o tobě, o tom jak předat aspoň trochu z toho, co vím (či  cítím), když nejen poslední dobou tak nerada mluvím... komu vrazit do ruky tu zmrzlinu, co už nemůžu dojíst... o kočičích očích a polohách hlasu... a o spoustě dalších, z podvědomí se vyplavujících střípcích /a po dlouhé době i Střepech/...ale proklatě mi to nejde zachytit do slov...asi to do nich ani nemá být vtisknuto*

Každý rok se v těhlech prvních dnech vracím ve vzpomínkách do Bukurešti. Vonělo tam úplně stejně (nebo spíš naopak?). Je mi záhadou, že se něco dokáže natolik silně zakousnout do mozku. ...ale ještě že tak...:)

Je tu! :)

Fallen, but still optimistic :)

Dnes jsem si sundala růžové kavárenské brýle a po pádu z velké výšky mi došlo, že některé směny se dají směle přirovnat ke guerillové válce. Kdo by to byl tušil, že zrovna neděle jsou smrtící? Che, já ne. Ale to nejdřív končí kostel a pak přijde moře dalších, kteří jsou líní vařit a na nedělní oběd si dají panini... (úpadek!) Chyběl mi jen granát, který jsem ve fázi vrcholného zoufalství (trvajícího asi 5 hodin) měla sto chutí hodit - s andělským úsměvem na tváři a láskou ke všem bližním v srdci - do lokálu.

Jsou to krvavé peníze a na vás, které jsem přemlouvala, ať za mnou chodíte,  se obracím  s prosíkem - nechoďte! Už takhle je tam lidí habakuk (fronta na banány pro mě již není abstraktní pojem:) a já nechci ztratit všechny přátelé jen proto, že budou na svůj vysněný drink čekat do alelúja, jelikož hřeším na to, že mi to odpustí :). 

/odpustíte, že jo? jestli jo, tak choďte! :)/

Je to jak pár hodin v mixéru a má to něco do sebe, jen je to někdy moc. Třeba dneska. A lepší už to nebude, johoho :)). Možná, že se v létě na zahrádce rituálně upálím, až mi od jisker za patami chytne sukně :).

Další pozitivum je, že jsem po práci schopná se něčím intelektuálně zaobírat. A dokonce se mi chce! K nezaplacení :). 

Nicméně v tuhle chvíli už horko těžko zvládám i vybírání nové tapety na iGooglu (děsně důležitá činnost totiž!) a pokleslou úroveň tohoto příspěvku zde radši nebudu rozmazávat vůbec.

krásné snové zachumlání, moji milí... do peřin voňavých jarem, kávou a vyhlídkou cesty :). 

tygří bozk*

Pod brněnskými nebi

Při usínání intenzivně přemýšlím, jaký nejkratší čas mi ráno bude stačit, abych se upravila do stavu spokojenosti sama se sebou a zároveň neprošvihla poslední spoj, kterým budu v práci včas. Po (drahocenné) čtvrthodině nastavím budík a propadám se do naléhavých snů, divočejších než mnohé westerny, které úlevu nepřinášejí.

Tu dum tu důůů, tu dum tu dúúú... první tlápnutí naslepo. Za chvíli ta samá melodie (vstávací par excellence) a opět ten neohrabaný pohyb "rukou kamsi". Pak už jen běh na trase koupelna, kuchyň, pokoj, rychle čaj s mlékem, do chleba alespoň jednou kousnout a s těžkým srdcem ho nechat okorávat na stole. K vypočítanému ideálu daleko, ale co už, klíče klíče klíče!!! a běh na šalinu s nervózním intermezzem v trafice.

Krásně kovanou branou veplout do probouzející se kavárny. Nohy dolů, dvě plonkové kávy, pohladit všechny stoly, začít nahřívat hrnečky...

První pressa a noviny, štamgastský fernet, sem tam nějaké latté a čaj, bábovka... to se nenápadně přelije do etapy kofol, piv, citronád, legránžů, čokolád, toustů a panini... a pak už všichni, všechno, najednou a pokud možno co nejrychleji. O nedbalé eleganci se už dávno mluvit nedá. O půl čtvrté házím ručník do ringu, odfoukávám imaginární ofinu z čela a neumím ani do pěti napočítat.

Ještě o kus později vycházím z kavárny a na tváři mě pořád šimrají odpolední paprsky slunka. Málo co mě umí po zimě pohladit víc... a tak se vydám jen tak bloumat městem, pro kus zeleniny a vůbec, vzduch ~°~°~°~

V kapse první vydělaná dýška. Je to fajn pocit, už vážně dlouho jsem žádné peníze zaslouženě nezískala.

Unavená, ale spokojená... doma dojídajíc oschlý chleba z rána a u toho malinko bádajíc nad létem a podzimem, co mi letos asi přinesou.

A když se mě teď někdo ptá, co dělám, tak jen jediné - netrpělivě čekám na jaro! :)