Znáš dálku? Já ji znám...

Zítra odlétáme a já si udělala seznam toho, co musím do té doby stihnout. Většina věcí se mi povedla, ale bod "vyřešit si život" mi stále nějak hapruje. A tak odsud zase odjedu s pěkným bordelem v sobě, v srdci, který je ještě k tomu tolik ftipný... Vůbec nevím, kolik z toho, co k tomu člověku cítím, je realita a co sen... a to se snažím, MOC se snažím to rozluštit. Nejsem zamilovaná, to je uvnitř potom tak nějak jinak. Hodně jinak. Ale ta všechna tajemství a dálky mě nebezpečně přitahují... že si říkám, jestli to není jen o tom. O nedostupnosti. A o absenci lidského tepla. Hlavně nevím, co chci, u jakého rozuzlení bych si řekla "Uf, to se mi ulevilo...". Vážně divný. Možná to souvisí s hodnotama, který mám teď taky dost zmatený.

Jenže jak v tom mít jasno? Přijde mi, že dneska jsou všichni sami a chtějí být s někým. A pořád o tom mluví a nic pro to nedělají. Na druhou stranu když se o někoho zajímáte, je tu riziko, že u toho člověka "spadnete v ceně". Jako by se dneska cenila právě ta nedosažitelnost... Není to postavený na hlavu? Nebo 3/4 lidí fakt stačí jen to fyzično a dost? Neee..... pomoc. Za posledních pár let jsem pořádně vystřízlivěla, ale některý věci si vzít nenechám.
No a jak jinak miluju prázdniny, tak teď mi teda docela zavařily. Ale možná že je to jen dobře :). Tož zítra vyrážíme... v sobotu Londýn, v neděli směr Bristol a pak už... netušíme, ale nejsme blázni :).

PS: Ondřejko, ten poslední bod na seznamu splním, neboj, jen na to nebudu spěchat... :) Havně si nezlom hlavu, kamaráde... fouk, slůně *