"A co kdybysme šly do kina?"

Už nevím, kdo z naší dívčí tlupy tuhle otázku nadhodil, ale rozhodně to musel být někdo chytrý a nápaditý. S nadšením jsme zjistily, že v jesenickém kině toho večera hrají Tajnosti, které 4/5 naší bandy chtěly moc vidět - protože "je to prý skvělé," říkala ségra; hraje tam Iva Bittová; mamka mi říkala, že to nepochopím, tak by mě zajímalo proč; téma ženského stárnutí bude za pár let taky aktuální... a kopec dalších důvodů, znáte to.

Až na Raděnku, která raději zvolila prostředí hospodské po boku svého milého :), jsme po zaplacení sympatických 65,- usedly (s obrovským úlevným uuuff...) do skoro mechových křesílek. Ta Priessnitzova stezka nám teda dala... no jo, už nám není čtrnáct ;)).V sále bylo asi tak 15°C a my oblečené jak na motýly... tož jsme se celé obalily do šátků, Pája zabalila své cyanotické tlapky do plavek a pšššt, už nekecejte, už to začíná... Pavlínka si ještě dorozbalila lízátko, co nám koupil Proužek, a už fakt nikdo ani nemukl.

No, co vám budu povídat... z kina jsem odcházela rozněžněná, s malými trny zapíchanými všude po těle... a hlas Niny Simone mi pomalinku dozníval v hlavě... a bylo mi tak nějak moc pěkně, mluvit se nechtělo, trochu to bolelo... ale na to je ještě brzo. Kdo ví, jestli si jednou s povzdechem vzpomenu...

...kéž by ne *