Po těch pár dnech vím, že tam budu moc žít. Rok. Že se snad naučím do toho místa patřit. Uteče to, těžko ale říct jak. Chci nebo ne? Čekají na mě vafle, Hoegaarden, jezera, Pangea, plechové nebe, flámování a smích, prach, smog, štrůdly cyklistů, deky na zahrádkách, malý pokojíček co je skoro výlohou, podivní spolubydlící, spousta dřiny a snad i Syřan (ten hlavně) a Američan. A pak moře Rumunů, Albánců, Italů a vůbec lidí ze všech koutů světa, všichni multilingvní tak, že si asi budu hrát na hluchoněmou (no, hrát...), abych nemusela kápnout božskou a prokázat své lůzrovství.
Mám z toho krapet vítr, ale ten mi určitě rozežene ten pravý, který má v téhle podivné zemi pré, neboť mu v cestě nestojí žádné kopce ani lesy...
/toho se obávám nejvíc, já, děvčátko tak trochu z hor.../
Asi budu hodně poslouchat Nicka Cavea, ale stěžejní je tahle písnička...
...při té budu v e l m i d l o u h o snídávat*
...čím víc času trávím na západě, tím víc se utvrzuji o východě... já ty kořeny jednou najdu...
A za okny prší... nádech. Před chvíli, když jsem šla domů, cítila jsem na kůži teplo a ve vzduchu tu posvátnou předdešťovou vůni... mrúúúú, krása... a když bude pršet i zítra, nebudu muset do rabóty ,).
Žádné komentáře:
Okomentovat