Proti směru tahu hus

Včera přespolňák Vídeň - Bratislava - Brusel v šesti hodinách. Bratislava, to je páni něco! Připíchlo mě to k podlaze na každém kroku. Chceme si s Mou vzít poctivý foťáky, vaťák a ušanku a jet tam ještě v prosinci něco vyfotit. Zadní strana fotek se štítkem 1973.

Zima tam u nás, kde se přeme o to, zda jsme střední nebo východní Evropa, je úplně jiná než tady, na  pomyslném západě. Je opravdu TUHÁ a přivítala mě s razancí facky, kterou jsem naštěstí nikdy nedostala. Ve Vídni vystoupit na konci světa, pěkně se projet po periferii kolem Dunaje, a pak na minutu přesně pusa na schodech do Albertiny. Čumák na čumák a zamlžené brýle...* 

Nad Magrittem stále vítězí Chagall* 

Nejlepší pelech u An na zemi, spousta čaje a cukru, důvěrné rozhovory a protnutí se ve větě: "Já si teď s gustem dávám všude cappuccino a jen čekám, co mi donesou." Takže taková je pointa celého erasmu pohledem stigmatizovaných děveček z kavárny. Na druhou stranu, považte sami...

...nejlepší cappuccino, jaké jsem zatím v Belgii dostala...

...a nejhorší, na kterém se dokonce udělal škraloup! Ble!

Ty mezi se bohužel podobají spíš té horší variantě, v "lepším případě" jsou se šlehačkou. Nechápu, že jsou Belgičané takový nýmandi co se kávy týče!

Ve Vídni skvělé v Cafe Hawelka - ano, je to profláklé, vím, ale v Kleines cafe se ani nedalo projít a ta zima,  i přes všechnu blízkost TA zima... 

...ale stejně... jak já se těším do Tungsramu! nejvíc!!!

...a ještě...

Všude, i tam, kde to není úplně obvyklé, potkávám bezdomovce. V Bruselu fronta na polévku - spořádaný, až tak nějak zenově klidný štráfek stréců... možná proto, že zima je tu mírná. Jediné nadávky padaly v polštině, z ostra. V Bratislavě hlavák místo azyláče. Ve Vídni se ti čeští hádali o to, jestli Osobního strážce hrál Steven Seagal nebo Bruce Willis. Jeden z nich se odkazoval na maminku, že mu to říkala. Neumím, než se v takových momentech zastavit a...

*

Vím, že to tu teď za moc nestojí. Nechci psát o reáliích, o tom, co si denně dávám pod polštář, abych si to lépe zapamatovala atakdáleže... jsou to jen črty, abych nezapomněla, když na papír teď vůbec nepíšu.... tak pardón, jestli je to pro vás moc nuda*

Chumlejte se, tulte se a chytejte sněhové vločky na špíčku nosu! :)

...a pohlaďte za mě Brno...

Waflová rapsodie

Slunce tu svítí víc, než je na podzim, nebo vlastně tak nějak vůbec, zvykem, a já všem říkám, že je to proto, že jsem tu já, a oni se na oplátku smějí a je to fajn. Snědla jsem už minimálně kilo hranolek a čtyři kebaby, což normálně nedělám, a snad ani tady dělat nebudu, protože je to jak palicí do hlavy. Jenže někdy je hlad vážně děvka, třeba v sedm večer v Antwerpách, kde jste za Turky mezi záplavou diamantových obchodů nesmírně vděční (a oni za vás také). V peněžence nová kreditka rozšiřující mou sbírku a v půjčeném telefonu místní simkarta, číslo, které se ani nesnažím zapamatovat. V Brugách první slávky v životě, byla jsem z toho jak na trní ještě den poté, a taky výborné marocké tahini, sváteční a nedělně slavnostní. 

Když slyším češtinu, dělám, že nic, ale na druhou stranu se mi občas z té všudypřítomné angličtiny (v lepším případě) točí hlava k nezastavení. To pak jdu radši někam, kde nemluví nikdo, a jenom tiše oddychuji. Snažím se zdolávat nekonečné stohy papírů potištěných miniaturními písmenky z obou stran, ale jde to pomalu. Jenže já vlastně nikdy v ničem nebyla rychlá. Ňouma, že mi to nedošlo dřív.

Pořád tajně doufám, že budu chytrá jak opice, až se odsud vrátím. Chacha. Asi ne. Ale aspoň jsem dostala příležitost přičichnout k tomu, co to opravdu znamená Vzdělání. Vděk.

Učím se mít to tady ráda. Času na to mám naštěstí(?) celkem dost...

Zatím jediná návštěva kina, à couper le souffle*

Mrk frk pus a zastříhání ušima

Tygr toho moc zažil a zažívá, nehloubá a až na tři dny ani trochu nesmutní, nevysedává u zářící obrazovky svého malého přenosného ťuťu a nemá vyřízený ani erasmus, ani pronajatý byt, natož vysádrováno atakdáltypráce, co je zatím vůbec neumí, ale to nevadí, protože to vždycky nějak dopadlo a většinou dobře (opominout zaklepání se neopováží) a kocour ji v tom uklidňuje dovezenou lžící a špachtlí, co si ji oba prohlíželi a smáli se jí, ale co s ní, že, no a před nosem ještě pár káv a pak ukrajina, několik krabic od banánů, šedesátilitrová krosna na rok a adios, drazí, ale v podstatě jen za roh, uf, ňuf*

Holy days

Útržky nálad lehký jako pírka ptáků, ale já jsem poslední dobou tak lenivá si je zaznamenávat, že je radši (s malou lítostí) rovnou zapomenu. Natož najít chuť~čas~energii na virtuální otisky...

Je léto. Prázdniny. Ty jsou ale už rok mám pocit, jupijou. Můj největší problém v tuhle ještě pořád pyžamovou chvíli je, jestli si mám tu plstnatou kouli na hlavě, co jí tak dvakrát do roka můžu říkat i vlasy, snažit umýt, nebo ji z fleku ostříhat nůžtičkama na nehty. Tygr&rybník!

Je v pořádku, když jsou prázdniny a člověk má celý diář zapráskaný - sice jen samou zábavou a kefárnou - a říká kamarádům, že do poloviny září nemá jediný víkend volný a pak že jede na rok pryč, tak ať přijedou na pivo kafe wafle? Jaká je z toho cesta? Vzdát se kavarány jako toho nejmíň důležitýho? Mám? Chci? Nechci. Kde si kupujete čas? Kde koupila Hermiona ty hodinky?*

Boskovice boží, potkala téměř celou svojí blízkou Prahu, program vlastně ani nestihla zaznamenat, hřbitov je fenomenální, Anna Ticho 27/3/1894, kocour si mě přitáhl když jsem se v noci bála, že nás při obrvichru zabije padající větěv a po upocených ránech přišlo závěrečné ponoření se do tmavé noční vody v Blansku* 

Kdo mě dýl neviděl říká, že je na mě něco jinak. Možná.

Je slovo prázdniny odvozené od slov prázdné dny, nebo z ruského prázdnik, tedy svátek? Jak to vidíte vy?*

Jsem šťastná* Posledních pár týdnů se trochu straním lidí a zkracuji setkání, ale to není nic proti nikomu, to se jen chce míň povídat i naslouchat a víc hladit kocouří hřbet, tak se na mě nehněvejte*

mrou, milí moji...*

Neber si děvečku, která je stará

Povalovala jsem se Mezi smrky, na slunku si vyhřívala hřbet a do toho si užívala vybraných laskomin, bez nichž by žádný festival (v tomto případě "festival":) nestál za nic. Přesně ta situace, jak o třičtvrtě na deset na dědině naběhnete s kocovinou jako bič do místního pidiobchodu, těsně před tím, než vám definitivně zavřou, a všechno se vám zdá úplně nejlepší, tak uvalíte spoustu peněz a berete to. Pak na sebe zpravidla nejde nic moc namazat, ale vám to vůbec nevadí, protože přesně takhle to dává smysl.

Odvezla jsem si domů kroj, z nějž mám nějvětší radost, a poznání, že v Brně se všechno odvíjí od jednoho kdysidávného privátu v Žabinách a pak už se to jen točí v nenápadných kruzích.

Video z happeningu bohužel ještě nikde není, tak alespoň pár dost nekvalitních fotek znovuobjeveného tradičního kyjovského kroje (kordulka bohužel zůstala ve mlýně):

 

*chudší vrstvy mají kroj vylupaný, třeba jako já, bohatší pak naopak*

Ranní cesta po kolejích byla nádherná, stejně tak spousta letmých setkání, rozutíkání se, srdce stesk a chuť třešní na jazyku.

V  noci mi přišla rozčilená zpráva od Bj, že moje první životní láska se žení a že se to dozvěděla od babičky místo od něj. Tak mě asi na půl minuty napadlo co by kdyby a pak jsem se jen pousmála a zahřálo mě, že všechno je tak, jak má být, že to bylo krásné a teď je to krásné jinak a že z toho mám vážně radost. Docela pocit k nezaplacení :).

 

Mám vyhlídnutý další brněnský neon, jednou nebudu doma svítit ničím jiným*

Malý proužek léta

Co psát, že? 

Život běží na úplně jiných linkách a radši než tu zanechávat stopy pro druhé si nechávám číst pod Špiláskem, nad ránem a tak vůbec* Ale koho to zajímá?

Včera mě na tý podivný vernisážinebocotobylo v Trojce chytla ta pravá prázdninová! Vybavila se mi pohoda loňského léta a začala jsem se těšit na všechny ty víkendy, co mě čekají, na noci pod širákem, na střeše a na cestu, o které ještě nevím.

Musím se vrátit do Gruzie. Chtěla bych říct "aspoň na chvíli", ale nakrátko to nejde, to vím moc dobře, i měsíc by byl málo. Jenže kdy kdy kdy když je to jenom kavárna a pak zase kavárna a ve skulinách voní život a sny, ale v Brně...

A danke, danke schön, mein lieber, co za mnou do nebe chodíte, i z dálek pekelných jezdíte, to já mám hroznou radost a vy to víte, protože občas skáču do vzduchu jak to jen umím :). Jejdamane, vážně a nejvíc!

...za okny už se opět zdvíhá ohnivá vlna a já mu jdu pohladit oči...*

. . . / _ _ _ / . . .

Honza Budař mě zastih nepřipravenou - stop - zrovna když jsem se po rozsáhlé likvidaci zbytků odlepila od našeho obrkoše - stop - tak jsem si domyslela - stop - že se asi zase nevezmeme - stop - sakrblé - stop - a můj hlas už nelze označit ani jako sexy chraplák barové zpevačky - stop - leda tak pro hluchoněmé - stop - a nic nepomohly čtyři zmrzliny za den - stop - nejlépe v každé ruce jedna - ende šlus

Spirited away

Je nervózní jak malá holka, protože to udělala, a i kdyby to nemělo nic znamenat, tak jupijou! Chesusmarjá, chce se jí křičet! A ten tlak uvnitř ne a ne polevit, ba právě naopak, co s ním, hvííííííííííííííííí, tak možná useknutá ruka by na chvíli odvedla pozornost, ale na to nemám, tak asi puknu :).

Ježiš ježiš ježííííííííš jdu vyhlasit z balkónu a snad i ze střechy, ale s Bohem to nemá nic společného. S nitrem pak mnoho :).

Mezi pavučinou a rozcestníkem na tvém čele

:: nakreslila triku jarní pihy :: prolomila jeden z mnoha ledů :: spatřila Dalajlámu řídit červného renaulta :: objevila obchod s poetickým názvem Drobnosti a potřebnosti :: nechala se do hospody princeznovsky odvézt na nosiči :: dostala nejlepší fix pod sluncem :: na větvi přes cestu posvačila čokoládového králíka a avokádo :: pookřála :: úplně mimo plán šla po žluté zelené a modré :: dala si pár směn s Nickem Cavem :: balancovala na slack lajně :: seznámila svůj nový čínský fotoaparát s malebností české krajiny :: uspořádala výlet za zrcadlo :: chladila si dlaně o Těsnohlídkův památník :: spala a spala :: jela s rukou z autobusu a s mravencem na ní :: vypravila se na periferii a podivovala se, jak je tam krásně :: dostala poštou fotku obřího mozku vznášejícího se vesmírem :: vyhlíží TU pusu :: loví mraky :: nebetyčně zapomíná :: jde si dát frisco :)

  

 

Taky jste tak...?

...že přijdete domů a hrozně moc potřebujete tam, kam musí každý sám, ale zrovna se váš děsně fešácký spolubydlící sprchuje a není kam?

...a jsou skoro dvě ráno.

...že máte radost, že jste ujeli všem brněnským policajtům a nezajeli do kolejí a vůbec... prostě jste doma živí zdraví mladí krásní žádoucí?

...že žijete tam kde žijete?

...že jste nepodlehli chlápkovi, co ho naverboval Nikon?

...a ty třešně...

....ale policajti kolem jeli a já rachtala jako obvykle.

....že máte všech pět pod čepicí a koucoura pohromadě na rameni?


...že jste?

*

Bílý králík ukázal vlevo a hodinkám se zatočila hlava

Návrat marnotratné dcery. Příjezd do rodné hroudy skoro o den později, než jsem slibovala, a pak jen na "jedno" a domů tak akorát ke snídani. No, pořád lepší čas než minule. Další z propitých, ale hlavně slovy protkaných nocí s Im, chvíli smích a pak zase pytle s kamením na zádech, které se musí odnést ještě hodně daleko... Taky notná dávka nejistoty a rozpaků, nádech chtění ale zmatek na všech frontách, pusa na rozloučenou a propastná dálka dalších dnů.

Trolejbusák se s tím cestou domů nemazal, zastávky projížděl a za jízdy jen otvíral a zavíral dveře. Musela jsem se vážně hodně smát a do toho to ráno a světlo a vůbec, jako by ani nebylo po noci a pak už jen peřina, pod kterou mi bylo děsně teplo.

...If you close the door
the night could last forever
Leave the sunshine out
and say hello to never...

Dneska jedna z nejkrásnějších cest vlakem. Nejen proto, že jsem potkala Sm a Čí, ale to světlo, TO světlo... vpíjela jsem se do zapadajícího slunce a zeleného moře občas protkaného štráfkem žluté a polehávajícími kravami. ...měla jsem sto chutí vystoupit z toho plechového přízraku, co nestaví nikde než v Macondu, a ponořit se do vší té nádhery. Tak snad co nejdřív, třeba v Bezpráví*

Pán s mašlovačkama v myší díře si pořídil novou námořnickou čepici, celý tak nějak září a dokonce i ty mašlovačky, což je po letech v tom nejšpinavějším brněnském podchodu prostě zázrak a nic míň.

Miluju pocit, když poprvé v roce odložím štrumfky a vyjdu do ulic s holýma nohama. Je to skoro jako být nahá a rozjařenost se mísí se studem, ale je v tom spousta radosti :).

Na okraji střepu třpytí se duha

Tři dny měla v uších Cermaque Circus a z váhy slov náladu vylouhovanou v hodně hustém logru. Je to krásný, moc, jen se to nesmí přehánět.

...a až ti bude Anežko,
těžko,
nakresli měsíc s podolkem,
a nazývej ho pacholkem,
že špatně řídí
nálady lidí,

a že nutí oceány

dělat kliky pod parníky...

Právě TEĎ doma, navrátivší se od zeleného piva a nekonečného frmolu. Na kole zima nejen za ušima a vůbec, až do morku kosti, ale ptáci zpívali do rytmu šlapek a policajty naštěstí nepotkala.

Jak se asi žije taxikářům?

...podivná to subkultura*

...tak honem vysát sny a za méně než co by na prstech jedné ruky spočítal opět zpátky do rabóty...:)

Nastav nohy k nebi

 ...a zbytek se za zavřenými víčky odehraje tak rychle, že se nestihneš ani nadechnout*

Ráj leží vždycky o kus dál

Čirá radost být s dalšími tři sta okolenci králem brněnských silnic, aniž by mi auta olizovala zadní odrazku nebo naopak já masakrovala chodce na nečekaných přechodech skrytých za křižovatkami. Ve k tomu upekla lahodnou bábovku, slunko bylo, pentle byly, na Svoboďáku jsem sice kolo nad hlavu zvednout nedokázala, ale celkově to byla chvíle hladivá a splývající a kéž by to tak bylo stále. Jezdit na kole je sexy a kdo tvrdí, že ne, je zlý jazyk :).

Vášovi upadla kytara a musel to tedy zvládnout "jen" on a jeho tělo... a zvládli to spolu věru dobře! Skoro jako kdyby spolu žili... Lišáci...

Jirka Jelínek a DNO v Trojce fenomenální! :) Zabřichosepopadala od začátku až dokonce a ještě si u toho zopakovala Starý zákon, ejchuchu. Cermaque Circus pohladil, něžně a intenzivně. Jakubovy zhudebněné básně jsou malé klenoty, které v průběhu koncertu nenápadně vzlétají ke stropu, a když  pak jde člověk domů, září mu měkce nad hlavou ještě dlouho*

...napůl chceme

napůl sníme

napůl si jen překážíme

v lásce je však napůl víme

je způli jen lež

jen způli je lež...

Jediné, co mě teď trápí, je zítřejší premiéra. Víckrát se do divadla s hromadou egoistů vrhat nebudu. No, spíš se do divadla všeobecně už vrhat nebudu. 

Za rozbor by ještě stála naše bytovo-hmyzoidní situace, ale nemám sílu ani odvahu to blíže popisovat. Jestliže se někdo vyžíváte v desinsekci, přijďte se vyřádit!

A nebo přijďte jen tak, jestli vám nevadí trocha havěti :).

Smrkat do trika povoleno

Tělo je stále podivně oslabené, zato duch prahne a cpe se skoro tak jako ve Velké žranici. Mimo jiné se mi už dlouho nestalo, abych měla rozečtené tři a půl knihy najednou a je to super. Řád v tom opět nemám, záleží jen na tom, jaká mi zrovna rozměrem padne do zavazadla a zpravidla je to ideální volba. I když teď jsem si koupila batoh, na který dost lidí reaguje větou „A odkud jedeš?“ (odpověď z Francouzské není podle jejich výrazu uspokojující) a v něm se toho utopí věru mnoho :).

Za okny už se promítaj jenom jarní diapozitivy a je to moc krásný. Komín se zas na chvíli skoro celý schoval za znovuzrozený strom a světlo je o dost dýl a je takový jiný. Krásně žlutě kreslí po starých cihlách, co jich tu máme dost.

 (východ a západ světa na pozadí Brahmsových Maďarských tanců)

Včera jsem v práci vylila bílý i červený (zákazníkům jsem velkoryse nabídla, že je osolím, budou-li chtít. Nechtěli, hm:) a záhy taky zjistila, že na přerážení sudů talent opravdu nemám (ale zároveň byla uklidněna, že nevybuchnem, uf). A pak šel jeden pán na záchod a tak na mě hleděl, až naboural do stolu – takže svět je v rovnováze, můžeme být klidní :).

V pátek nečekaný výlet do Trojky. Ze sto šedesáti korun jsem dala deset pánovi-v-taky-páteční-náladě na víno s tím, že mi zbude na hermelín a tři. Hermelín se nekonal a na piva jsem si musela v závěru půjčit. První letošní večer na zahrádce, ještě trochu zima ale jen tak, aby jednoho udržovala v bdělém stavu, takže vlastně dobrý. Ptala jsem se Sm jak že se pozná ta deprese a no… zajímavý. Nějak jsme se na tom zasekli a poté co mi všichni řekli, že je normální, když jí člověk občas nějaký prášky, připadala jsem si nenormálně já. Je nebo není? Jíte nejíte? Není lepší hromada banánů se serotoninem? :)

Velký těšení na šestnáctý duben! U příležitosti bratrova jubilea se budou dít věci! Odpoledne cyklojízda zakončená pod Špiláskem a tam už nachystaní Ty Syčáci a vůbec, juchůůů! Večer DVA či Cermaque Cirkus. Je mezi čím vybírat a to je pak sladce. A já vím, že počasí bude sváteční a nálada taky a pentle povlajou. Tak se stavte :).

Nevím, proč mám posledních pár dní tendenci psát tímhle hajdeláckým a neučesaným jazykem, který sama tři sta čtyřicet dva dní v roce nemám ráda, ale teď v něm jednoduše přemýšlím a jinak je to na sílu.

Hodně lidí má na svých blozích poslední příspěvky věnované snům… interesantní. Jsou silný dny a noce ještě víc*

* * * a půl

Sny dnešní noci naprosto skvělý. Včera jsem usínala s hlavou v Gruzii a u holek, protože TO je neopakovatelný a když už TO nemáte, vzpomínky (a srdce) můžou i hořkosladce bolet. A pak přišly a s nimi i satisfakce.

Stály jsme na poušti ve velkém trojúhelníkovém výřezu, který byl součástí kruhu, za nímž v některých místech končil svět (možná to byl velký medovník). Po pravé ruce, skoro na dosah od nás, byl výřez tak trochu slumové Indie. Nalevo pak kousek Egypta s vembloudama pyramidama a vším, co k němu patří. Mezi nimi  nekonečně hluboká zaprášená propast a nikde žádné nebe. Indie nám přišla zajímavější, a tak nejdřív tam. Byla čarokrásná i v těch prostých odstínech hnědé. Pak zpět do trojúhelníku a odtamtud do Egypta. Taky asi dobrý. Všude to mělo charakter pouště, ale ne jako třeba Sahary, spíš takový ten americký západ říznutý Pákistánem. Nejvýrazněji si pamatuju Káčiny vlasy v copu, Téřinu zelenou halenku a cígo v ruce a pak velbloudí hlavu, co jsem ji měla pořád u té své... asi jsme se kamarádili. Oba dva jsme měli na hlavě barevný šátek.

střih

Natáčení milostné scény. Intimita těl, drobné polibky na mužská záda a ruce šmejdící všude možně. Neudržel se a prudce mě políbil. A tomu přihlížející a velmi nas*aný Té, který tam byl navíc. Překvapila mě podoba mužovy tváře, když se otočil. Teď už bych ho zase nepoznala.

střih

Vycházím z malého hliněného domu a na okraji skříně sedí obrovská, tak třiceticentimetrová kobylka. Divně se na mě dívá. Když vyjdu ven, začnou na mě ty velký potvory útočit, ale jsou plastový, bílomodrý a trochu s metalízou. Na druhý straně dálkovýho ovládání není nikdo, kdo by tomu udělal přítrž. Naštěstí po jednom plácnutí padaly na zem jako obyčejný český mouchy. 

střih

Zima na čepice a tlustý bundy, ledové moře, velké lodě, záliv, občas vykukující tráva, silní chlapi, tuleni a tučnáci. A přitom jsem podle mě pořád tak trochu viděla na tu poušť, na ten trojúhelník.

střih

Měla jsem psa. Myslím, že byl černej, hladkej a měl krásný oči. Smál se.

fragmety. těším se, až se tam zase vrátím.

PS: Přála bych si umět zhmotňovat sny jako ta holčička v Bibliotheque Pascal. Alespoň některé...*

Nad voňavou kávou

Zamáčknutý budík a pak už jen probuzení na hranici stíhatelnosti. Já nic, ale  tělo a oči jasně řekly ne... tak jsem se jim po pár záblescích výčitek (ráda) podřídila a spokojeně si znovu přítáhla peřinu k bradě. Škola se dnes opět nekoná a vůbec, mám s tím životním řádem nejspíš dost problém. A všechno by přitom bylo o tolik jednodušší, kdybych mohla chodit do školy a po městě v pyžamu... No řekněte, neusnadnilo by vám to život? :) Mně dost.

V úterý diskuzní večer s Jiřinou Šiklovou. Moc si jí vážím, ale tak nějak se naplnilo to, čeho jsem se předem obávala. Tématem bylo stáří a jak to napsat, aby to nevyznělo hanlivě... v podstatě to byla i praktická demonstrace stáří. Večer byl dost nesouvislý a převážně vypravěčský, s absencí závěrů...  /pro nás v zadní řadě navíc segmentovaný různě hlučnými mrazícími fázemi ledničky s dorty/  Ale témata k zamyšlení se i tak objevila, to se musí nechat, a není od věci si přečíst její teňunkou knihu Matky po e-mailu, kde je mnohé o stáří a mezigenerační solidaritě zpracováno uceleněji a přehledněji.

...na druhou stranu je bezmála obdivuhodné, kolik je v téhle ženě stále energie. Otázkou spíš zůstává, jak s ní naložit.

//

Když jsem včera usínala u poslechu Tajemného hradu v Karpatech, příběhu lásky až za hrob, přemýšlela jsem o tom, jak je možné, že když se doopravdy zamilujem (tím závratným a dechberoucím způsobem, jak zpívají vševědoucí Nedvědi - dvakrát či třikrát je moc, i  jednou je dost, hehe), jak to, že se vše může zase vytratit? Obzvlášť když je taková láska opětovaná stejnou měrou? To vám povím, příliš nechápu, a taky se mi to vůbec nelíbí... 

(jako já vím, že on tam kus té velké lásky vždycky zůstane, na věky, ale ten to zpravidla nezachrání)

Káva dopita a na obloze skoro poledne. Ideální čas pro vkročení do nového dne (no sarkasm). Dnes má být až 22°C ve stínu! Tak hurá ven, možná i bez punčošek :).

A jak vy a dlouhoočekáváné jaro...? Co teď čtete a posloucháte či jinak vstřebáváte? :)

...já třeba ptáky... asi je nahraju, abych si je mohla pouštět i v zimě...:)

Nic už není jak bývalo a mně je z toho i trochu smutno*

Hledám lásku vlásku...

Nějaký dobrovolník? :)

/don´t be shy :)/

Het geluid van gelach in het Nederlands?

Po těch pár dnech vím, že tam budu moc žít. Rok. Že se snad naučím do toho místa patřit. Uteče to, těžko ale říct jak. Chci nebo ne? Čekají na mě vafle, Hoegaarden, jezera, Pangea, plechové nebe, flámování a smích,  prach, smog, štrůdly cyklistů, deky na zahrádkách, malý pokojíček co je skoro výlohou, podivní spolubydlící, spousta dřiny a snad i Syřan (ten hlavně) a Američan. A pak moře Rumunů, Albánců, Italů a vůbec lidí ze všech koutů světa, všichni multilingvní tak, že si asi budu hrát na hluchoněmou (no, hrát...), abych nemusela kápnout božskou a prokázat své lůzrovství.

Mám z toho krapet vítr, ale ten mi určitě rozežene ten pravý, který má v téhle podivné zemi pré, neboť mu v cestě nestojí žádné kopce ani lesy... 

/toho se obávám nejvíc, já, děvčátko tak trochu z hor.../

Asi budu hodně poslouchat Nicka Cavea, ale stěžejní je tahle písnička...

...při té budu  v e l m i  d l o u h o  snídávat*

...čím víc času trávím na západě, tím víc se utvrzuji o východě... já ty kořeny jednou najdu...

A za okny prší... nádech. Před chvíli, když jsem šla domů, cítila jsem na kůži teplo a ve vzduchu tu posvátnou předdešťovou vůni... mrúúúú, krása... a když bude pršet i zítra, nebudu muset do rabóty ,).

Uuuuaaaajjjíííííí........... said Tiger :)

Jaro, přestože ve vzduchu zatím tak krátce, už toho má na kontě letos mnoho. Třeba že mě přepadla neskonalá únava, jako kdyby si u mě odložili všichni ptáci navrátivší se po dlouhé cestě z teplých krajů. A možná že ano. Asi to ale souvisí spíš s tím, že stále sama někde poletuju a také se mi neuvěřitelně rychle a zejména úžasně nepřehledně plní diář (hmmm, právě od toho jsou nejspíš diáře, že? aby lidé měli přehled... tak to u mě taky nefunguje). Navíc se mi tam potulují podiv(uhod)né úkoly, které nevím, jestli zvládnu, a tak jsem z nich občas nervózní. Třeba poznámky typu premiéra, deadline pro přihlášku!!! (je kdy?) nebo nezapomeň Helence koupit hromadu žvýkaček jsou jedny z nich.

Když se nad tím zamyslím, skoro mi přijde, že ten diář mám jen proto, abych měla v čem nervózně listovat a ve škole a všude jinde působila dostatečně organizovaně. A také proto, že je v něm periodická soustava prvků, che :).

Jaro mi také přineslo alergii-na-asi-úplně-všechno a svědění-úplně-všude. A já si vždycky myslela, že na tohle se trpí buď od dětství, nebo vůbec :(. Na kole jsou ty králičí oči a slzy jak hrachy obzvlášť nepraktické... Mimo jiné mi také děsně zreznul řetěz na velocypédu a já moc nevím, co s tím. Tak se ptám, zdatní mužové a šikovné ženy... /oškrabat to asi nejde, že?/ :)

Mnohdy se teď přistihnu, že přemítám... o sobě, o tobě, o tom jak předat aspoň trochu z toho, co vím (či  cítím), když nejen poslední dobou tak nerada mluvím... komu vrazit do ruky tu zmrzlinu, co už nemůžu dojíst... o kočičích očích a polohách hlasu... a o spoustě dalších, z podvědomí se vyplavujících střípcích /a po dlouhé době i Střepech/...ale proklatě mi to nejde zachytit do slov...asi to do nich ani nemá být vtisknuto*

Každý rok se v těhlech prvních dnech vracím ve vzpomínkách do Bukurešti. Vonělo tam úplně stejně (nebo spíš naopak?). Je mi záhadou, že se něco dokáže natolik silně zakousnout do mozku. ...ale ještě že tak...:)

Je tu! :)

Fallen, but still optimistic :)

Dnes jsem si sundala růžové kavárenské brýle a po pádu z velké výšky mi došlo, že některé směny se dají směle přirovnat ke guerillové válce. Kdo by to byl tušil, že zrovna neděle jsou smrtící? Che, já ne. Ale to nejdřív končí kostel a pak přijde moře dalších, kteří jsou líní vařit a na nedělní oběd si dají panini... (úpadek!) Chyběl mi jen granát, který jsem ve fázi vrcholného zoufalství (trvajícího asi 5 hodin) měla sto chutí hodit - s andělským úsměvem na tváři a láskou ke všem bližním v srdci - do lokálu.

Jsou to krvavé peníze a na vás, které jsem přemlouvala, ať za mnou chodíte,  se obracím  s prosíkem - nechoďte! Už takhle je tam lidí habakuk (fronta na banány pro mě již není abstraktní pojem:) a já nechci ztratit všechny přátelé jen proto, že budou na svůj vysněný drink čekat do alelúja, jelikož hřeším na to, že mi to odpustí :). 

/odpustíte, že jo? jestli jo, tak choďte! :)/

Je to jak pár hodin v mixéru a má to něco do sebe, jen je to někdy moc. Třeba dneska. A lepší už to nebude, johoho :)). Možná, že se v létě na zahrádce rituálně upálím, až mi od jisker za patami chytne sukně :).

Další pozitivum je, že jsem po práci schopná se něčím intelektuálně zaobírat. A dokonce se mi chce! K nezaplacení :). 

Nicméně v tuhle chvíli už horko těžko zvládám i vybírání nové tapety na iGooglu (děsně důležitá činnost totiž!) a pokleslou úroveň tohoto příspěvku zde radši nebudu rozmazávat vůbec.

krásné snové zachumlání, moji milí... do peřin voňavých jarem, kávou a vyhlídkou cesty :). 

tygří bozk*

Pod brněnskými nebi

Při usínání intenzivně přemýšlím, jaký nejkratší čas mi ráno bude stačit, abych se upravila do stavu spokojenosti sama se sebou a zároveň neprošvihla poslední spoj, kterým budu v práci včas. Po (drahocenné) čtvrthodině nastavím budík a propadám se do naléhavých snů, divočejších než mnohé westerny, které úlevu nepřinášejí.

Tu dum tu důůů, tu dum tu dúúú... první tlápnutí naslepo. Za chvíli ta samá melodie (vstávací par excellence) a opět ten neohrabaný pohyb "rukou kamsi". Pak už jen běh na trase koupelna, kuchyň, pokoj, rychle čaj s mlékem, do chleba alespoň jednou kousnout a s těžkým srdcem ho nechat okorávat na stole. K vypočítanému ideálu daleko, ale co už, klíče klíče klíče!!! a běh na šalinu s nervózním intermezzem v trafice.

Krásně kovanou branou veplout do probouzející se kavárny. Nohy dolů, dvě plonkové kávy, pohladit všechny stoly, začít nahřívat hrnečky...

První pressa a noviny, štamgastský fernet, sem tam nějaké latté a čaj, bábovka... to se nenápadně přelije do etapy kofol, piv, citronád, legránžů, čokolád, toustů a panini... a pak už všichni, všechno, najednou a pokud možno co nejrychleji. O nedbalé eleganci se už dávno mluvit nedá. O půl čtvrté házím ručník do ringu, odfoukávám imaginární ofinu z čela a neumím ani do pěti napočítat.

Ještě o kus později vycházím z kavárny a na tváři mě pořád šimrají odpolední paprsky slunka. Málo co mě umí po zimě pohladit víc... a tak se vydám jen tak bloumat městem, pro kus zeleniny a vůbec, vzduch ~°~°~°~

V kapse první vydělaná dýška. Je to fajn pocit, už vážně dlouho jsem žádné peníze zaslouženě nezískala.

Unavená, ale spokojená... doma dojídajíc oschlý chleba z rána a u toho malinko bádajíc nad létem a podzimem, co mi letos asi přinesou.

A když se mě teď někdo ptá, co dělám, tak jen jediné - netrpělivě čekám na jaro! :)

Totally disappointed

Masakr. Mám v sobě takovou emoční sekanku, že vůbec netuším, jak ten chumel zpracovat. Přehršel (neobvyklého) vzteku, se kterým si dočista nevím rady. Přicházet o přátele a ideály zároveň bolí tak, že jsem to radši vytěsnila a teď se zas jen divím. Je to hnus...

...to spolu vážně f a m nemůžou být přátelé, aniž by od toho alespoň jeden neočekával lehkovážný (nebo jakýkoliv jiný) sex?

Jak jednoduché vzorce... na poblití.

Konec citových investic.

Je na čase všechno zlé setřást. A začít číst klasiky.

Na světa kraj a ještě o kus dál...

Ráda jezdím do všech těch ztracených míst á la Slámovy divoké včely. Nejspíš proto, že na takovém místě nežiju (a je to pro mě spíš sociologická sonda), ale možná také proto, že když to vezmu hodně popravdě, v podstatě z podobného kraje pocházím. Vykořeněnost, totální úniky energie, tak trochu prázndé pohledy a fatalismus. Správný punc to má teprve ve chvíli, kdy vše přikryje pořádná mlha.

To bylo v údolí.

*        *        *        *        *        *        *        *        *        *        *        *        *

Teplo, vřelost, smích, praskající krb, výskající mládě, spící chlupáč i pán domu, pruhovaná Zdenč, barevní jeřábi, plstěné planety, neuvěřitelně měkké světlo, inspirace, něha, prorůstání se, kytarová linka, mlsné jazyky, sněhobílá neposkvrněnost, sdílení...

...i v místech
s relativně mělkými kořeny
může být nesmírně krásně*

Brynda

Už jsem si poštkala nad ztrátou všech svých filmových klenotů, hudby nastřádané nejméně za deset let, psaných výtvorů, milionu materiálů ke všemu možnému i nemožnému a teď začínám narážet na další zádrhel tohoto fatal erroru. Zmizely i všechny věci praktického rázu, jako třeba vytuněné životopisy v různých jazykových mutacích, nejrůznější oficiální dokumenty a podobně. Damn it! Need them, now :/.

Sama sobě, tady a teď, přísahám, že od této chvíle si věci opravdu budu zálohovat a ne o tom jen mluvit a že si pomalu začnu připouštět smrtelnost všech svých ťuťu ajtý komponentů. A taky začnu pracovat na zlepšení své elektrokarmy.

Navíc mně včera utekla čtyři oka a to je zlé, to pletení je pěkně potvorné! Nechápu, jak někdo může na fleru valit jednu čapku za druhou, mě by nevzali ani do chráněné dílny. (neumím to teď ani vypárat :)

Babičky jsou zenové mistryně*

Scénář se učit nejde, protože kdykoliv ho vezmu do ruky, vzpomenu si na páteční výstup s Té a krev se mi vaří v žilách. Na facku!

...když teď tak chodím po městě a dívám se kolem sebe, pořád častěji mě napadá, že je spousta věcí (materiálního rázu), které v životě nepotřebuju nebo je nemám ráda. A vždycky, když mi něco takového přijde na mysl (a že těch nepotřebných záležitostí je), snažím se vymyslet alespoň jednu věc, která mě naopak těší.

První poznatek je, že miluju kvalitní kávu, ale bez čehokoliv s ananasovou příchutí bych se klidně obešla.

Možná si tu po pár letech narýsuju svůj ideální svět (bez ananasu!) :)

Půlnoční chvění

Geniální týden plný smíchu a hned po návratu opět pocit "odnikud nikam". Ptám se moc často a o to víc se odpovědi nechce. Nevím, netuším kde je to všechno zaseknutý. Napadá mě, že možná kdyby byl můj vnitřní svět třeba jen o polovinu chudší, bylo by všechno nepředstavitelně snazší. No jo, ale to jsou jen domněnky a pořád je tu padesátiprocentní šance, že třeba taky ne. A to by zas byla škoda, vysypat své fantazijní kapsičky jen tak...(...možná se ještě někdy najde ten, kdo se toho všeho tekutého zlata nebude bát dotknout a s láskou ho proplete se svým...:)

Co mě napadá dál je, že bych měla víc myslet na sebe. Zní to asi blbě, možná dost blbě, ale něco na tom bude. Nebo se míň vztahovat k ostatním... ale to už zase brousím v jiných vodách.

Je toho tolik, o čem přemýšlet... asi ale potřebuji pevnější odrazový můstek.

Nebo možná jen mocně obejmout.

(*Hana a její sestry není v tomto rozpoložení vůbec špatný film :)

Bod zlomu

Rok tygra má na kahánku. Phi mi loni, cestou přes zasněženou a podivně ztichlou chodovskou džungli říkal, že to bude pro všechny tyhle chlupatý pruhovaný bestie těžký čas, zvlášť když jim je nějaký násobek dvanácti. Tak jsme se na sebe s Lunou podívaly, protože v těhlech věcech jsme na tom úplně stejně. Děti už trochu dávného jara.

A ne, vzešel z toho rok tuze krásný :). Perný je svým způsobem každý a tygří nebyl naštěstí nijak extra. I čínsko-vietnamská proroctví se nejspíš občas mohou utnout :).

A třeba se letos dozvím, o čem sní zajíci...*

January - checked!

* za pět dnů shlédla všech šest dílů Star Wars

* potkala (po takové době, uf!) vlka a vymetla moře brněnských kaváren

* napjatě poslechla celý sedmý díl Harryho Pottera

* vyrobila naušnice, pouzdro na tužky a naučila se plést

* nedostala jednu práci a možná našla brigádu

* podržela pár lidí a naopak
* splichtila první lasagne a druhý dort v životě

* konečně viděla Biblioteque Pascal a snové divadlo

* utříbila si myšlenky, otevřela oči a toužila po létě

* onemocněla a zase se uzdravila
* lovila prstem na mapě a velmi se podivovala
* Belgie nebo Španělsko?

...a na pozadí toho všeho je sedm okýnek z osmi zelených, johou! :)

...a toto - nově objeveno! Klip od Flying Lotus, který je tak moc kýčovitý a bizarní, až ho jeden musí mít rád :)

fss ~ ff ~ fr

Opět se vše houpe jako při plavbě na zaoceánském parníku. Místy mořská nemoc, kterou střídá chlácholivé kolébání hladivých vln a velrybích hřbetů. Pod tíhou dnů jsem si (zase tak pozdě!) uvědomila, kolik blízkých duší mám v tom svém malém rybníku, a že se vždycky vyloupnou tehdy, když je jich nejvíc třeba, aniž by však dostaly mesáž... je to podivně magický* Až mi z toho běhá mráz po zádech. A krásný, děkuju!

Jinak jsem čím dál tím víc nedisciplinovaná, ale kibicovat sama sebe mě fakt nebaví, takže si to promíjím. Teda jak v čem, ale v těch školních věcech jo, no. Dneska jsem třeba zkusila změnit studijní prostředí a šla jsem do knihovny na fildu :). Udělala jsem stejné nic jako všude jinde, ale hodnotím to pozitivně - přirozené světlo, sympatičtí lidé, krásné knihy o umění, občasné dialogy a tak vůbec. A velmi podnětné prostředí na dělání kravin, kór když se vedle mě (prý nad ruským filmem) rýpala v nose Zu :).

Na druhou stranu, čím míň toho dělám do školy, tím víc můžu číst, snažit se vyrábět nepotřebné věci a oddávat se dlouhým rozhovorům v kavárnách. Spatřuji v tom větší smysl a tak jsme si se svědomím kvit :).

No a hlavní pointa. Včera čelní setkání s MK z Květů. ...Ne, deska nám opravdu nehraje. Jak v čem? No prostě to vůbec, rozumějte, VŮBEC nehraje... Lucie a tak, však si to poslechněte. Hm hm (do vousů), to je divný, ale jo, já vám věřím, desku vám vyměním, poslechnu... já jen že si zatím nikdo nestěžoval. Třeba se lidi bojí, že? No, nebo to taky zatím nikdo neposlouchal... Smích.

Nové věnování, a prý jestli bude špatná i tahle, tak že v tom výrobci opravdu plavou.

Plavou, vážení, plavou. Tak co, máme si jako jediní zákazníci stěžovat dokonce podruhé? :)
(...asi spíš než se ponořit a splynout, že...)

Hodně pod kůží

Je tomu přesně 365 dní od státnic. Bylo to ďábelské tempo - 4 předměty za 16 dní. Poslední týden tři šoky denně a na snídani slivovice, zažít sedm západů a východů slunce za sebou, spánek od 11.00 do 14.00 a šou mohla pokračovat, olalá! Netuším, jak jsem to ustála. Myslím, že jsem opustila své tělo a pak se do něj dalšího čtvrt roku zase pomalu vracela. Sny této noci se točily kolem církevních otců, trojjedinosti boží a dalších neuchopitelných věcí. (Pamatuji si i sny, které se mi zdály noc před maturitou.) Mocná úzkost, že jestli  si něco z toho vytáhnu, můžu hodit ručník do ringu. To bylo v zasněžené Olomouci. Ráno, cestou do školy, to všude  děsně klouzalo a my se za chůze učily poslední otázky.

A já jsem tiše spoléhala na to, že štěstí bude při mně, protože jsem večer předtím potkala v podchodu tygra.

Zlatý zkouškový! :)
(s litry kávy a electro swing fever, s volností ducha - nesvatého)

To nevysvětlíš...

Tyhle noční práce mají něco do sebe. Ticho, tér za oknem, vnitřní ukolébanost, káva, čaj, káva, dech celého města na dlani, zbytek čokolády... a mnohem snazší cesta k zakousnutí se do plastových tlačítek klávesnice. Sice pořád vařím z vody, ale to už se prostě v tomhle případě nezmění. (Tak snad mi to spolknou.)

Taky se mi hrozně líbí, že se můžu jít v pyžamu zmratit na balkón a čumákovat přes temné zahrady do posledních rozsvícených oken. Ještě chvilku vydržet... a ještě malinkou, brrr. A kdybych kouřila, je to asi ještě magičtější.

Dneska se mi po docela dlouhé době zase chce. Ani nevím co konkrétně, ale to není až tak důležité.

Klaply dveře. Takhle pozdě se chodí domů? Jo, možná že jo, když pracujete na jeden a půl úvazku. Hm, tak snad mě to nikdy nepotká. Not devoted.

Ty jo, a tahle písnička... přes den nemá cenu, ale v noci mě baví. Vždycky mě tak nějak rozněžnilo to intro. A vlatně celkově, je v tom taková hezká naléhavost a přitom jemnost. Jako když dostanete pusu za ucho od někoho hodně vysokýho...

ps: a to boa, co je v tom klipu, to bych si teď moc ráda pohladila

Pod dekou

Taky je vám u doktora vždycky tak trapně? Popisovat barvu hlenu, co vám odkud teče a neteče, vymýšlet, jestli máte teplotu a jakou (což se blbě určuje, když nemáte teploměr) a prostě automaticky poskytnout spoustu divných, nechutných a navíc osobních informací jen tak, z fleku. No mě to teda problémy dělá dost. Kór když vím, že mi blbě je, nicméně jestli mám teplotu prostě nevím, asi jo, řeknu, takže hned od začátku vypadám jak simulant a péče se nekoná. Tentokrát jsem se už i trochu osmělila a řekla, že se poslední rok pravidelně dusím. Nic. Stroze vydat recept, a ty tečky (bez pohledu na moje ruce), tak to vám asi slečno něco chybí (no neke!!),  nashle. A než se naděju, stojím za dveřma a jako v mrákotách slyším říkat sama sebe, že může jít další. Tak nic,  třeba někdy jindy, až nebudem soplit úplně všichni. Aspoň že v čekárně byla předtím docela zábava.

Tak zase čaj s citrónem, jehož chuť stejně necítím, ani ničeho jinýho, a přemlouvání sama sebe, ať do té školy něco dělám, že zas tak blbě mi není. V tu chvíli je a fest :). Demotivace je maximální. No co už. Tak jaký  doporučujete při této příležitosti film? :)

(btw. včera jsem se dívala na Co žere Gilberta Grapea - DiCaprio si to dal vážně bravurně!)

Zatím to vidím na Star Wars II, ať potěším Zuz a naplním zimní kvóty.

Já se jdu zababušit... A jak souladíte s novým rokem vy, drazí? :)

Not only winter inspiration, but...:)

...konečně jsem udělala pár změn, ke kterým jsem se do-šťou-chá-va-la už ták dlouho. Některé z nich jsou vnitřní a poznáte je až časem. Snad :). Nicméně jak je vidno, proběhly i změny vnější a jsem s nimi tedy dost spokojená :). Zimní čarokrásnost... ačkoliv se obávám, že při mé zdejší "aktivitě" tu bude ještě v létě. A proč ne :). Začínám tedy křehce, tak jako se třpytí sníh a plavou labutě...

*svanur~snjór~þögn~ljós*

s křížkem Po Funuse ~ 2011

Se zpožděním, za které by se nemusely stydět ani České dráhy, ale řekla jsem si, že lepší pozdě než vůbec...:)

Tak ať je takový, jaký si jen přejete! :)

bozk*