Jako správný Tygr, který neodolá žádné lumpárně, jsem nemohla odmítnout výzvu vydat se na východ slunce na Sněžku. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli v půlce Portášek a já mám tuhle cestu nejednou prošlápnutou ze svých dětských let, věděla jsem do čeho jdu a neodradily mě ani pouhopouhé 4 hodiny spánku.
Přiznávám že ne zrovna svěží jsem se vybucala z pelíšku, ale na to, jaká ráno bývám, jsem byla mooc milá, to zase jo :). Pěkně jsem na sebe navrstvila ta všechna trika a gatě se spoustou nepochopitelných funkcí a pak taky ta úplně obyčejná, na cestu se posilnila chlebíkem, navrch dala kulicha a už byl nejvyšší čas vyjít - odbylo 5 hodin. Vyrazili jsme ve složení: 2 slečny, 3 pánové a 1 psík. Takže to vypadalo tak, že slečny chtěly často čaj, pánové kouleli očima a pes neříkal nic, hodný byl :). Ale poté, co jsme překonali ten velenechutný sjezdovkový kopec na Portášky už nám to šlo jako po másle :). Na Sněžku jsme dorazili včas a ještě jsme si na ten východ museli počkat, což zrovna moc libé v tom polském severáku nebylo. Ale stálo to za to :). Nazávěr jsme politovali Poláky, jak to mají placaté a že tam u sebe vlastně nic nemají, jen tu hustou hlmlu, a šlo se zpět.
No jooo, ale to už taková sranda nebyla. Najednou jsme viděli na cesty, které nám předtím zůstaly utajeny, a zjistili jsme, že jsou dokonale pokryté ledem. Někteří to přivítali s radostí, jiní už méně (třeba já). Vzhledem k tomu, že jsem si pádem na ledu rozbila nedávno ruku, zvolila jsem strategii plazení se při lehce omrzlých krajích cest a prodírání se hustými krkonoškými jehličnany. Jenže jsem začala značně zaostávat a všem to tak pěkně jezdilo... tož jsem si řekla, že to přeci musím zvládnout taky. Nezklamala jsem ani sebe, ani ostatní - při prvním sklouznutí se mi to smýklo a pak už to šlo ráz na ráz, až jsem seděla na zemi, z nosu mi tekla červená a mě se z toho začalo dělat krapejtek zle. Všichni se od srdce zasmáli a pak mi teda šli i pomoc, kavalíři! :) Nos pěkně otékal, rostl, modral a já zjistila, že brýlím se sice nic nestalo, ale brutálně se mi zaryly do nosu a vznikly mi tam tak asi 4 díry. Takže až mě někdá uvidíte, nelekejte se... Chjo, asi se nevdám.
Když jsme došli na chatu, těšící se na oběd, našli jsme jen nehorázný bordel a hordu spících ožralů - jo jo, takhle to je dycky, na kamarády se můžete spolehnout :)).
Krkonoše byly vážně úžasné i bez sněhu, klidně bych pobyla mnohem dýl... nejdýl. To jsou ty chvíle, kdy člověk zase začíná opravdu žít...
