Se zavřenýma očima se dotýkám mechu...

Zátěžák byl výborný, ale psát o tom těžko... :). Slunko nás naštěstí nezradilo, chladná rána ani večery také ne (byly, byly... a dost) - no prostě jak to má v říjnu být :). A zase jsme si trochu víc propletly kořeny...*

A tak byl tento týden takový dospávací, zmatený, pomalý, rekapitulující a hospodský... Jenže zároveň přišla do mého života první řádná hodina rumunštiny. Uuuu, je to skvělé! :)) Už bych chtěla všechno umět a jet... na dlouho. I když teď nevím, něco se ve mě mate. Ale s cestou do Romanie to nemá nic společného. Ten život je tak nejasná záležitost, nepřijde Vám? Pak nemám upadat do stavů pětité schizofrenie... :)).

Přitom bych tolik chtěla být jen jedna, jistá a nezlomná jako třešnové dřevo, s kusy těla v zemi zapuštěnými a hlavou povlávající ve větru... fiiiiiiiiiiiiiiii....*

...stějně to pořád nechápu, jakto že jsem se nenarodila jako strom...

*

Ztraceni ve světě

Včera večer jsem si řekla, že dnes vstanu brzy. Mám hodně co dělat (dokonce jsem kvůli tomu odmítla nocování u Honzy a Mášky + bramboráky!) a chtěla jsem se k tomu postavit jako hrdina. Ráno to ovšem dopadlo jako vždycky - ještě čtvrt hodiny... a ještě jednou... pak to vynásobte tak pětkrát. A tak se mi to zase nepovedlo. Třeba příště :).

Největším úkolem dnešního dne je sbalit si věci na zátěžový výcvik, který začíná zítra, přesně v 10.00, v jakési výsce na Vysočině. Jsem na to moooc zvědavá :)). Zatím mám pocit, jako bych si balila na tábor - baterka, provázek, náhradní oblečení, šátek,... ale když jsem narazila v povinném vybavení na pracovní rukavice, trochu mě to rozhodilo. Spoléhám na to, že se kdyžtak prostě ztratím. Nebude to tak těžké a vím přesně, kdy se to může stát - jakmile mi někdo řekne zorientujte si mapu :)).

Ale popravdě už se tam vážně moc těším. Na lesy, louky, studenou zem, mlhy, teplý čaj, ticho, rybníky, bahno, nekonečné dálky... a třeba i to ztracení se.

*

...tu bylo v sněhu mnoho hvězd
a lidská stopa jediná.
zářily květy ptačích cest,
zmizela dědina...

*