Ohromení, že si ještě více jak po roce pamatuji heslo*
...uch...
......uch.....:)
Rok je hodně. Tolik, aby se událo pár věcí "zásadního významu", nemálo věcí "většího významu" a ještě víc, aby se stihlo prožít spousty malých radostí i smutků. Heslo "co tě nezabije, to tě posílí", jsem si (myslím) v tom uplynulém prožila ~ zvnitřnila dokonale a s odstupem času mi nezbývá, než dát mu za pravdu. Jizvy na odřených kolenou vám tyhle pekelný okamžiky vždycky spolehlivě připomenou, ale taky sledujete, jak se čím dál tím víc hojí. A pak si je prohlídnete už jen občas, letmo... Drobné zářezy na pažbě*
A ač se to tak třeba z úvodu nezdá, jsem štastná. Napsané to zní hodně divně, až nevím, co s tím. Nicméně. Mnohdy je pro mě větším trápením strast druhých, blízkých i vzdálenějších, ale čím víc posiluju sebe, tím víc jsem pak oporou jim. Proto díky Mou a celé smečce za otevřené náruče, proputovaným Karpatům a Kavkazu za hory, konejšivost a ticho a víkendům a prázdninám za to, že jsou. A že loňský rok byl tak parádní, jak byl. Tolik krásy! A tolik učení se... Fjuuuu......*
Třeba je tenhle post patetický restart mých zamrzlých prstů a zlenivělých myšlenek. Snad už to přístě nebude taková selanka, tfuj. Snad nepřijde další roční agonie. Ale i kdyby... nejsou ty internety vlastně už tak dost zahlcený?
....................................................................................................................
/...dneska jsem dočetla Osvětimskou knihovnici a potom poslouchala Schubertovu Der Tod und das Mädchen. Vřele doporučuji obojí, ale ne v tomhle pořadí*/
