Někdy si myslím, že jsem mistrsvětaomeleta a pak ten dopad, no ojoj. Tak třeba dneska, když se z kecky od kafíček stala paralyzovaná mrkací panenka, co má pocit, že se neumí ani podepsat.
Ty naše vysoké školy,
berou mě z toho mory.
/jó rap - ten může a bývá trapný, takže žádné stydění/
V průběhu magisterského studia jsem spíš degradovala než co jiného, všechno levou zadní, ovšem to finále zatím příliš elegantně nevypadá. Bohužel jsem ale jiné hodnoty při svém studentském životě "neměla čas" vytvářet, takže se zdá, že by se teď asi hodilo to dokončit. A myslím, že to samé si říká i moje první babička, moje druhá babička, můj nejurýpanější strýc a naši, kteří možná už i sloupávají každý večer samolepku ze zdi, jak se nemohou dočkat (ale jsou zlatí).
No, tak já doufám, že se k těm státnicím dopotácím. Slíbit se to bojím, což je zlé.
Je "pěkné", jak v sobě máme všechno zasunuté, aniž bychom měli nejmenší ponětí. Když jsem dnes nemohla mluvit, neseděla jsem vůbec tam, kde to vypadalo, že sedím, ale v Praze, tam, kde jsem sedávala před třemi lety, a dostávala podobné sady a taky nemohla mluvit. A po dlouhé době se mi chtělo brečet. Polk.
Trochu mě uklidňují Islanďani jemně bušící do hrnců. A taky jsem šťastná, že je kolem mě Brno a všichni, kdo ho tvoří.
Jen ta fssssss mi kazí výhled, když sedím na kávě v Mezáči*
/// a proto vzpomínky na klidné léto ///
*
