První jarní odraz na hladině rybníka

Na obličej slunce kreslilo mi
milióny teček
řeka teče mezi stromy
mezi stromy řeka teče
a já chodím bloudím jako tichá řeka
mezi lidmi všemi
hledím k zemi co mě čeká
co mě asi čeká v zemi

Podzemní prameny
potoky neznámé
slova jsou znamení
významy neznáme
hledáme kořeny
nic o nich nevíme
bloudíme v podzemí
pod zemí bloudíme
marně a přece

Kterápak to byla z těch mých lásek
která zlomila mě
kdo mi rámě podá zase
kdo mi zase podá rámě
stojím před výlohou vidím jen svůj obrys
skleněný a matný
nejsem dobrý nejsem špatný
já jsem dobrý a i špatný...

...občas mám pocit, že mi byla našita druhá kůže...

Jaro je tady :) Hladí, hladím...

Melemetovšechno

Už se můžu jen smát, možná tak trochu hystericky, ale to nevadí...:) Fascinuje mě, jak jsem teď spoutaná časem ve všech jeho smyčkách. Jsou neprodyšné a nekompromisně pevné. Na jedné straně není, on prostě NENÍ (tím nepopírám existenci času, on není jako že ne o sobě, jen ne pro účely psaní ápéčka a podobných nutností) a zároveň JE a je ho hrozně moc, až přehršel. A přitom se to všechno odehrává v jedné časoprostorové rovině... hm. Asi tomu dost zaškvařuje ta mnohost duševních rovin... naprosto neslučitelných. Přijdu si bezmocná, protože se nemám na koho obrátit, komu bych věnovala extravražedný pohled za to, jak si může dovolit takhle si zahrávat... a přitom je všude kolem mě... výsměch lidské malosti. A do toho si člověk ještě sám na sebe, naprosto dobrovolně, ušije bič v podobě 4 měsíců někde mezi hady a pavouky... Grrr......:) Proč si dělat věci snadné...

Olomouc je teď omývána jarními dešti aby byla pěkně voňavá, až přijde jaro... a ono je to dobře. Aspoň mě to netáhne ven a můžu se snažit plnit nepatrné z té hromady, co na mě neustále pomrkává a sama od sebe se zvětšuje. Jde to pomalu... velmi pomalu... ale zároveň jsem ještě schopná se občas kouknout shora a říct si, že bude hůř, tak nač se zbytečně stresovat už dneska :) Jooo, nevím, kam to s takovou dotáhnu...:)

Chodíte na Jeden svět? Choďte :) Mě minule napadlo, že je sice moc fajn, že na ty dokumenty koukám a rozšiřuju si tak buď znalosti, které mám ze školy, nebo které bych rozhodně měla mít, ale o čem to je, když to jenom přijmu a řeknu si: "Hm... v tom Bělorusku je to fakt blbý... ty jo, chudáci." A došlo mi, že tohle je úplně děsné. A že už mě to neba tady pořád sedět a učit se úplně nesmyslný věci, kvůli kterým mi utíkají (už je to tu zas...) ty fakt podstatný, který se mě dotýkají skrze ostatní... Cítím, že je čas přestat čumákovat a začít něco dělat. Ale na ty filmy je podle mě důležitý chodit! :)

Rozverný úsměv Vám, ňuf...:))

Cesta do slunce

Venku svítí slunce a je to naprosto božííí, uiiiiiiiii.... no prostě nádhera :)). Mně to fakt tak dostává... nemůžu se od té myšlenky ani pocitu ňák odtrhnout. Šlo by psát jen o tom... jak to slunce dopadá na sklo, prochází oknem, kreslí po chodnících, šimrá na tváři, nechává roztát máslo, poskakuje po vodě, tančí v záclonách, hladí střechy, kočičí hřbety, stromy, lidské hlavy sklopené k zemi... a tohle je jen zlomeček, jen taková olomoucká třpytka... která mě i tak sráží na kolena :)

Kdyby to šlo, tak si zbalím saky paky a jdu za ním... a jdu a jdu... a pak si na chvíli poležím ve vysoké trávě...

...jste od srdce zváni...