Pod svícnem za tmy*

Včerejší večer na Traubce měl něco do sebe. Něco dost... Bylo to sbližování se s nejdražším(i), kupodivu tak vzácné... A taky dvě sekvence, které se mi zavrtaly pod kůži.

První pravda a nic než pravda ke mně přišla ve chvíli, kdy jsem na záchodě s příběhem měla možnost vyslechnout vše, o čem se diskutovalo na baru... a na výrok, že "Facebook je sociální síť plná asociálů.", nešlo jinak než souhlasně spláchnout...:)

...f..í...í...í...

...p...o...t...é...

...dlouho nic...

...až...

...moment // mžik // oka-mžik a jeho křehkost obsažená v odrazu zlatých stínů od stínidla staré lampy a slovech: "Až budu umírat, budu plakat..."

...f...o...u...k...

*

Jak uchopit vlastní ruku....

Nějakou dobu jsem se teď snažila kreslit, ale nešlo to, zoufale to nešlo... Ruka úplně ztuhlá, fantazie nic nekouzlila, byl to boj na všech frontách... a dneska mi to u snídaně a psaní deníku asi došlo. Já kreslit neumím. Já bych to CHTĚLA umět, ale neumím... a tak to rvu skoro přes mrtvoly a vlastně to neplodí nic dobrého.

Ale uvědomila jsem si také další věc, a to jak jsem hrozně zanedbávala psaní... slova... ne že by mi to šlo nějak extra, ale jde mi to určitě lépe než kreslení a je v tom pro mě něco mnohem přirozenějšího... Hledám teď slova, dlouho, přemítám, škrtám, ale dává mi to smysl a přináší mi to neuvěřitelnou úlevu... což je teď víc jak potřeba.

Je to fajn uvědomění...:)

A co vy, skřítci, co vás těší...?:)

Tesco u hlaváku v neděli v sedm večer = Mekka všech brněnských umělců, (pseudo)intelektuálů a looserů. Jděte se podívat. Dějí se tam věci!

Mythomania

Tak jo, dohnala mě k tomu nemoc, protože už opravdu nevím, co mám takhle ve tři ráno dělat... když si lehnu, dusím se, když si sednu, dusím se míň... a i to mi stačí víc než dost. Pekla. Je to v řiti, vžďyt já jsem pořád nemocná... Zajímalo by mě, kde je zakopaný pes, a hodlám to odhalit. Psyché jedno vykutálený... a vůbec, jsem fakt jak invalida, to je konec. Stydim se.

No a co jinak...

Po hrozně dlouhé době nejsem nachystaná na podzim. Jak ho miluju, tak letos ho nějak nejsem schopná vstřebat. Kavkaz byl prostoupený sluncem a tady už chlad zalézá pod kabátek... ujíždím tomu na kole, ale ne vždy se úplně zadaří.

Ale mám skvělé nové staré kolo Rex Super a zatím nám to spolu šlape jedna báseň (ťuk ťuk - tuk). A taky osobního kolového servismana, který je snem každého diletantského cyklisty takže co víc si v tomto směru přát :).

Ty jo, ono ani to psaní na moc dlouho nevydrží...

No bylo by o čem, ale to už by zase byl moc velký šupec na takovou pozdní hodinu...:)

Už nikdy se nebudu znovu dívat na Kmotra... Ještě nikdy mi nebylo tak smutno z toho, že zemřela hromada mafiánů :((((.

Ego collision

Kofola, pivo, pivo, další pivo, víno... a pak řešit život. Myslím, že nejsem jediný lůzr, kterému se takhle občas "zadaří", ale štve mě, že jím v tomhle směru vůbec jsem... Samozřejmě chytrá jak rádio, ředitelka vesmíru, pusu prořízlou že by člověk konce nenašel a ráno jenom jedna velká černá díra a marné lepení střepů...
Neřekla jsem, co jsem chtěla. Neudělala jsem, co bych ráda udělala. Takže se bojím, co jsem vlastně celou dobu říkala a dělala (ale nekousala!)... jen vím, že jsem měla hodně velkých věcí na srdci i na jazyku, ale nikdy jsem je nedořekla. Protože jsem srab. Bojím se. Proklatě se bojím.
Snad jsem neublížila...*to je jediné, co si upřímně přeji*
Ale asi se mi i trochu ulevilo... už alespoň vím, že je to opravdu na vodě. Lepší, než to jen tušit.

***

Ve středu na cestu. Těším se. Teď už nemám pocit, že mi tam pukne srdce (i když třeba zrovna ano) a myslím si, že to bude dobré. Neutíkám, uf. Naopak, otvírám se... fjuuu, tak ještě na tom trochu zapracovat:). Měsíc je docela dobrá doba na to, abych si to v sobě ujasnila. I když včera jsem rozhodným hlasem tvrdila, že v tom jasno mám:)).

**

Asi bych si zase měla najít práci:)).

*

(!!!)

V průběhu mého pětiminutového posezení na schodech před Vágnerem (za účelem nandání nových ušátek na sluchátka a poslechu pouličního šumu a hudby) za mnou došel dědánek, který se mě velmi mile a zúčastněne optal, jestli na něco vybírám. Tak nad tím už bych se měla zamyslet!

Ukrajina, co zase nebyla

Protože je asi prokletá. Ale tak co už. Seřízli jsme směr a na čtyři dny se vypravili do Podyjí. Chvílema pocit jak v Itálii, Chorvatsku. Krásně to tam vonělo, šňuf*

...rozvodněná Dyje, zelené lesy, bílé skály, dotyk minulosti, výborná rulanda na Šobesu, špendlíky&ringle, Podmolí - Lukov - Čížov = *, houbové plantáže, srny přicházející s úsvitem, ostnatý drát, lážo plážo ukazatele... a hlavně UNO!!:))

Na jazyku chuť Polárky z dětství a po tváři bruslí paprsky světla prosvítající mezi větvemi mohutných platanů... někdy je i kocovina víc než vlídná*

Když srdce bolí, tak prostě bolí...

...ale lepší než necítit nic *

LFŠ + Bregovič = ...

...nekonečně hluboký pocit souznění a blízkosti / obnovení lásky k Filmu / první telepatický rozhovor v životě(!) / tvořivé tlapky / smích a spánek / presso / radost / inspirace / vlny / nohy / punčochy / sukně / moc moc smíchu / prořízlé pusy / hloubání / zajíc a koza /únava / hovory - krátké - dlouhé - hluboké - více či méně srozumitelné / hebkost červených křesel / !!! / propálená taška / Gott - is not Go(o)d / ujetý vlak / implodovaná sluchátka / letiště v kupé / poznání, že ranní Brno se velmi podobá rannímu New Yorku...

velmi intenzivní pocit štěstí...*

Mám pocit, že lidi moc soudí. Všechno, všechny. A to je ten problém. To se pak člověku ani moc mluvit nechce...

Jenže pak se taky ptám, proč je tak málo lidí, kteří umí mlčet? Chybí mi někdo takový, chybí... kdo by se pořád neptal, nehodnotil... a prostě by tomu dal čas*

...::Part Three::...

...and essential song of my life!

...::Part Two::...

This summer I found my tiger. And another pieces of my soul…

T(h)ree ways ...::Part One::...

Je to vždycky jak rána z čistého nebe. Přijdou dny, které jsou tak silné, že se na to vlastně ani nedá připravit. O to dýl se pak vše vstřebává. Ještě pořád jsem hlavou v židovské čtvrti, v kafírně poslouchám rozhovory a sleduji kolemjdoucí, tančím, svádím urputný boj s krokodýlem a s dalším zvířetem, se svými plavkami, sama se sebou.

A bylo to překrásné*

Akorát srdce se mi sevřelo a je to pocit jak magma obalené tenkou dírkovanou fólií… Snaží se to udržet pod pokličkou, ale vždycky se nějaká ta skulina najde a kus se prodere ven… A pak se kolotoč roztočí ještě rychleji.

Mám pocit blízkosti, které však brání několik berlínských zdí a špetka ega.

Ve svém vlastním strachu a úzkosti se sama zaháním do kouta. Je to šílené. A to je ta druhá strana mince – momenty, kdy všechno přestává dávat smysl. Jsem naivní, hrozně naivní, a pořád si myslím, že když někdo cítí, že by měl být s někým druhým, že by opravdu měl, cítí to tak i ten druhý… ale on necítí. A tak by to přeci nemělo být…

Co s tou vší energií, aby neubližovala ani mě, ani nikomu jinému?

Snažím se ji přetransformovat, třeba teď do slov, ale to je jen na chvíli…

…utéct se před tím nedá, tak snad najdu ten cíl, ke kterému ji nasměrovat.

Je to zkouška, hra, už ne jen tunel. A to je dobře:).

Je to děsná mela.

Myslím, že na lidi, kteří mě moc neznají, působím labilně. Nedivím se, opravdu teď asi jsem. Tak to tak holt berte:).

Myslím, že to všichni chápete*

Jen ještě nevím, jak to uchopím :))))

Děcka, to je zmatek... fjuuuuu, a rozmotávat to budu asi zapeklitě dlouho... uuuaaajjjííííííí, tygr se zase probudil!!!

A Laura se svou tygřicí kráčejí po chodníku...

voní káva...

...jo, tohle musím zkusit!:)

Půjdu do toho

Eyes wide open...

Brno... Brno je fajné:). Zejména teď, když je ochlazené tou včerejší obrovskou bouřkou... až jsem se trochu bála, aby mě to neodfouklo s celým naším pokojíčkem... Tak jsem ho dnes poklidila, že kdyby to přišlo zase a doopravdy nás to odfóklo, tak ať z toho aspoň nemáme ostudu, až poletíme v té krabičce nebem někam do neznáma...:).

Objevila jsem člověka s neuvěřitelně krásně hravou duší... už dlouho nezažitý pocit souznění... mruuu.....:).

Těším se... jednoduše se těším :).

Ordinary day

Včera jsem si na kalhoty přilepila nažehlovací záplatu vteřinovým lepidlem. Tomu říkám hospodyňka jak má být! A pak že se ztratím, tse :)).

Therapy

Milióny myšlenek...

první... jaro v Ústí voní JINAK. Ráda se do té vůně vracím... rozjitřuje vzpomínky*

dvě... zase jsem se nechala nachytat a udělat ze sebe grandiózního obětního berana... že já jsem tak blbá... ale bohužel musím konstatovat, že jsem. A důvěřivá. Proč jsou někteří lidé takoví idioti? A proč je musím mít ve svym životě?!? Vraťte mě někdo na tu planetu, odkud jste mě sem přivezli, prosím...

tři... Verunka hrozně úpěnlivě píše diplomku, bobek... soucítím s ní, ale i u toho psaní je krásná:).

osm... Kam v létě když ještě pořád nevím, kdy jsou ty Kozy?

dvacet tři... pojedu kamkoliv...

čtyřicet dva... naučila jsem se skládat origami... ehm, trochu:).

sto šedesát pět... už přes týden jsem brutálně nasr*** a ne a ne to odejít. A ani si to nemůžu pořádně vybít, to je nespravedlivý! Hrozně nespravedlivý...

blablabla... zítra Ondra v Alterně:)

pět set osmdesát sedm... brzy Olomouc!!:)

do tolika už neumím... chci obalit svoji duši do červeného saténu a uložit ji do prohlubně k někomu, kdo jí bude rozumět a bude ji hodně hladit... na oplátku přijmu tu jeho*

milión, fouk*

Kdyby byly v potoce ryby...

Je fascinující, jak se někdy zároveň se smutkem dokáže i ulevit. I když asi jen chvilkově:(. fjuuuuu..... nádech výdech.

Měla bych dát všemu tomu neřádu konečně řád...

začínám.

...nebyla bych zmatená jak lesní včela*

opatrný návrat z džungle...

Už jsem úplně zapomněla psát. Myslím, že za to může moje lenost, předchozí práce a také ten prostý fejsbuk - napsat jednu větu není zas taková věda. Ale napsat tři, aby to mělo hlavu a patu, tak nad tím já už musím přemýšlet...

Pořád víc a víc si uvědomuju, kolik je v mém životě lidí, které mám moc ráda (a za něž jsem moc ráda)... ale když na to dojde, totálně selhávám. Dalo by se říct, že můj hard disk je zcela zaplněn. A já sama rozparcelovaná mezi nezanedbatelný počet lidí... Je to divný stav. V jednu chvíli jsem už měla pocit, že žiju skrze příběhy druhých a bylo to moc. Jako bych nechala rozplynout svoji vlastní identitu... (::úplně vidím, jak by to šlo zfilmovat... teda jen obraz::) Na druhou stranu, já neumím žít bez lidí... vždyť i vlci běhají ve smečkách. Hledám b-a-l-a-n-c při chůzi po laně... a lepím střepy svého ega.

...přikrčená koukám z poza houští, příště se možná odvážím dál a snad i veseleji...:)

kolik trnů se vejde za nehet

Myslela jsem že koně jako každý večer klopí hlavy v úzkých ulicích Prahy a mezitím... jen podpadky hlučnější než osm kopyt. Dunění zarážející hřebíky do té nejposlednější chlopně jinak zející bezbřehou prázdnotou... a mimo choulení se do sebe není úniku

...musí to mít konce, a jestli ne, rozpůlí mě hrany dne a noci vedví...

diamantovým hrotem*

přání víc jak zbožné...

... jest venkov, příroda, hory... cokoliv, a k tomu jen trochu, malinko tepla a slunce...*

Nebo fakt už jenom hibernace.

Hvězdy z Malého Berlína před závěrečným defilé

Zlaté kopce z medu, hromady učení a chřipkou oslabené tělo i mysl = kijákovo a tygrovo úsilí o pokoření Hradu...

Nicméně plány a realita nám moc neštymujou... jako obvykle:)