30. prosince 2008

Když se láme chleba

Jsem skoro po roce doma. Samotné mi to zní divně, ale když to vezmu kolem a kolem, je to pravda. Souvisleji než pouhé dva dny jednou za dva měsíce. Hrozně jsem se sem těšila. Moc moc moc :). Musím říct, že srážka s realitou byla tvrdší, než jsem předpokládala. Moc dospělých na příliš malém prostoru, kteří se vzájemně neposlouchají a nerespektují. Jeden o koze, druhý o voze. A v tom se ztrácí jeden malý skřítek, který z toho má akorát tak velkou hlavu a vnitřní běsy.

Mně je z toho taky děsně zle a to jsem o 16 let starší. Přesto na to nedokážu pořád nějak adekvátně reagovat kromě naprostého stažení se do sebe. Tahle atmosféra mi zavírá pusu a probouzí ve mě nesnesitelnou úzkost. A přitom vidím, jak to vzniká z jednoho konkrétního neštěstí a druhotně plodí tisíce dalších... A jsem moc slabá i slaboch na to, abych se k celé té situaci otevřeně vyjádřila, protože to, co by následovalo, je moje nejhorší noční můra. Reálná. Jo, u nás doma se prostě mlčí. Jsem zvědavá, kdo z toho zešílí jako první...

Taky mě hodně tíží otázka materie ve smyslu hmoty, hromadění, blahobytu... Cítím, jak se lidi kolem mě pořád v hojnějším počtu a víc a víc upínají k tomu, co mají, nebo spíš nemají, co by chtěli... a hromadí a hromadí a odkládají a odkládají... A já jsem toho taky součástí, ale snažím se nebýt, udržovat si odstup... a musím říct, že je to někdy pod tlakem dnešní společnosti pekelně težké. Mám pocit, že v nás pracuje proces pokřivenosti a deformace, ztrácíme nadhled... A já pořád přemýšlím nad tím, jak ukázat Bětušce, že tohle není úplně nejlepší cesta... mít všechno a nevědět, co s tím dělat... fantazie, tu bysme si měli hýčkat *

Úplně cítím, že mě v posledních týdnech stahují ke dnu otázky týkající se opravdu velkých věcí (nejen) mého života, ale na druhou stranu občas přijde záblesk, třeba půlminutový, a zase se to díky tomu kmitu světla začně vyjasňovat, urovnávat... ale tohle není konec. Kdo ví, jestli jednou ňáký bude. Hm :).

A jak se máte vy? Co cítíte, prožíváte, zakoušíte, objevujete, oslavujete, ...? :)
Chlupaté uši nastražené a náruč otevřená, for jů:)

ňuf *

14. prosince 2008

Pohlceny v maelströmu Vertiga




Pouhé záchvěvy těla a nemožnost se nadechnout...



...a kam zmizel hermelín? :)

režie: Naděnka
scénář: horečka páteční noci
hrají: Verún, Tygr, Naďky ruka, hermelín
není vidět: Adélka

12. prosince 2008

Inzerát

Teď mi došlo, že už jsem vlastně jeden inzerát v životě vymyslela a to úplně nedávno. Ondřejovi. Zněl: Hledám Janu.

Ale to jen proto, aby byl kompatibilní. A to on stějně asi nechce.

Tož teď na vážno: Poptávám kolo, jakékoli. Čím víc bude odrazovat zlodějě, tím lépe. Pojízdné. Levně či bez ceny. Nabízím kvalitní servis, příjemné prostředí, únosnou hmostnost a masáž v podobě olomoucké dlažby.
Zn.: Přijímám vše.



skoro :)

Fragment I.

Nedávno, když jsem ležela v úplně vymrzlém pokoji, v úplně cizí posteli a úplně sama, honilo se mi hlavou všelicos. Celé to ještě umocňovala skutečnost, že ve stejném bytě, jen pár metrů pode mnou, spal člověk, který je mi neuvěřitelně sympatický, ale vy prostě víte, že z toho nejspíš nikdy nic nebude. V tom pocitu zimy a zmaru jsem si ujížděla na všem možném a vzpomněla si na Pelíšky, jak tam Holubka říká: "Já Ti nevím, já si snad dám inzerát...". Tak jsem se nad těma inzerátama zamyslela... že je to vlastně dost zajímavé. Nad jejich celkovou strukturou. Čtyři řádky o tom, kdo jsem a koho hledám. Dokonalý minimalismus. Čistá forma hesel. A přišlo mi to šílené. A taky fascinující. Jak si pod těma pár slovama toho člověka představíte, zaškatulkujete. Jak bych asi popsala sama sebe a svoji vysněnou životní lásku. Heh. Raději jsem usnula.

Vlastně i já mám minimálně jedno klíčové slovo... klavír.