Za oknem se to pořád mění. Chvíli prší, pak zas ne. Dusno je ale pořád. Možná není úplně nejlepší v těhlech dobách odpalovat jednu vonnou tyčinku za druhou. Jenže jsem je našla v krabici vzpomínek, tak se nemůžu ubránit. Taky jsem z ní vyndala další milion věcí, který je mi líto vyhodit, ale začaly se mi nekontrolovaně rozlézat po celém bytě a já jako nevím, no... snad si najdou ňáká pěkná místa samy. Mamka bude nadávat.
Jo, ale k tomu počasí. Doma se dusím (asi i kvůli těm tyčinkám) a mám pocit, že venku to bude némlich to samý. Dneska jsem po dvaceti minutách mávání rukou z okna (můj počasový průzkumník) usoudila, že to teda zkusím... Hm, bylo mi vedro, heh. Ale když jsem šla kolem bazénu, kde nikdo nebyl (z tohohle pavoučího počasí je zmatenej každej), zlákalo mě to... ten modrý hladký prostor bez jediného dalšího oslizlého těla... Výzva. Přišel obávaný boj s leností. Velký a urputný. Ani nevím, kdo vyhrál. Po pár osvěžujících tempech mě to pomalu začínalo nudit (asi mě fakt baví jen ta olomoucká plovárna), tak jsem dělala jako že jsem velryba... a bylo to prima. Pak mě ale napadlo něco mnohem lepšího. Zachumlala jsem se do vajíčka a pěkně se nechala otáčet a omývat vodou... jak v prenatálu. Bylo to výborné. Moc. Hrozně hřejivé. Jen plavčík ze mě byl asi trochu nesvůj...
