Když srdce bolí, tak prostě bolí...

...ale lepší než necítit nic *

LFŠ + Bregovič = ...

...nekonečně hluboký pocit souznění a blízkosti / obnovení lásky k Filmu / první telepatický rozhovor v životě(!) / tvořivé tlapky / smích a spánek / presso / radost / inspirace / vlny / nohy / punčochy / sukně / moc moc smíchu / prořízlé pusy / hloubání / zajíc a koza /únava / hovory - krátké - dlouhé - hluboké - více či méně srozumitelné / hebkost červených křesel / !!! / propálená taška / Gott - is not Go(o)d / ujetý vlak / implodovaná sluchátka / letiště v kupé / poznání, že ranní Brno se velmi podobá rannímu New Yorku...

velmi intenzivní pocit štěstí...*

Mám pocit, že lidi moc soudí. Všechno, všechny. A to je ten problém. To se pak člověku ani moc mluvit nechce...

Jenže pak se taky ptám, proč je tak málo lidí, kteří umí mlčet? Chybí mi někdo takový, chybí... kdo by se pořád neptal, nehodnotil... a prostě by tomu dal čas*

...::Part Three::...

...and essential song of my life!

...::Part Two::...

This summer I found my tiger. And another pieces of my soul…

T(h)ree ways ...::Part One::...

Je to vždycky jak rána z čistého nebe. Přijdou dny, které jsou tak silné, že se na to vlastně ani nedá připravit. O to dýl se pak vše vstřebává. Ještě pořád jsem hlavou v židovské čtvrti, v kafírně poslouchám rozhovory a sleduji kolemjdoucí, tančím, svádím urputný boj s krokodýlem a s dalším zvířetem, se svými plavkami, sama se sebou.

A bylo to překrásné*

Akorát srdce se mi sevřelo a je to pocit jak magma obalené tenkou dírkovanou fólií… Snaží se to udržet pod pokličkou, ale vždycky se nějaká ta skulina najde a kus se prodere ven… A pak se kolotoč roztočí ještě rychleji.

Mám pocit blízkosti, které však brání několik berlínských zdí a špetka ega.

Ve svém vlastním strachu a úzkosti se sama zaháním do kouta. Je to šílené. A to je ta druhá strana mince – momenty, kdy všechno přestává dávat smysl. Jsem naivní, hrozně naivní, a pořád si myslím, že když někdo cítí, že by měl být s někým druhým, že by opravdu měl, cítí to tak i ten druhý… ale on necítí. A tak by to přeci nemělo být…

Co s tou vší energií, aby neubližovala ani mě, ani nikomu jinému?

Snažím se ji přetransformovat, třeba teď do slov, ale to je jen na chvíli…

…utéct se před tím nedá, tak snad najdu ten cíl, ke kterému ji nasměrovat.

Je to zkouška, hra, už ne jen tunel. A to je dobře:).

Je to děsná mela.

Myslím, že na lidi, kteří mě moc neznají, působím labilně. Nedivím se, opravdu teď asi jsem. Tak to tak holt berte:).

Myslím, že to všichni chápete*