Slunce tu svítí víc, než je na podzim, nebo vlastně tak nějak vůbec, zvykem, a já všem říkám, že je to proto, že jsem tu já, a oni se na oplátku smějí a je to fajn. Snědla jsem už minimálně kilo hranolek a čtyři kebaby, což normálně nedělám, a snad ani tady dělat nebudu, protože je to jak palicí do hlavy. Jenže někdy je hlad vážně děvka, třeba v sedm večer v Antwerpách, kde jste za Turky mezi záplavou diamantových obchodů nesmírně vděční (a oni za vás také). V peněžence nová kreditka rozšiřující mou sbírku a v půjčeném telefonu místní simkarta, číslo, které se ani nesnažím zapamatovat. V Brugách první slávky v životě, byla jsem z toho jak na trní ještě den poté, a taky výborné marocké tahini, sváteční a nedělně slavnostní.
Když slyším češtinu, dělám, že nic, ale na druhou stranu se mi občas z té všudypřítomné angličtiny (v lepším případě) točí hlava k nezastavení. To pak jdu radši někam, kde nemluví nikdo, a jenom tiše oddychuji. Snažím se zdolávat nekonečné stohy papírů potištěných miniaturními písmenky z obou stran, ale jde to pomalu. Jenže já vlastně nikdy v ničem nebyla rychlá. Ňouma, že mi to nedošlo dřív.
Pořád tajně doufám, že budu chytrá jak opice, až se odsud vrátím. Chacha. Asi ne. Ale aspoň jsem dostala příležitost přičichnout k tomu, co to opravdu znamená Vzdělání. Vděk.
Učím se mít to tady ráda. Času na to mám naštěstí(?) celkem dost...
Zatím jediná návštěva kina, à couper le souffle*
