Zase jsem po pár týdnech doma. Je to moc příjemné - můžu chodit z místnosti do místnosti, koukat se z různých oken a vidět buď opadávající stromy, ulici nebo dvorek... Vážně je to jak balzám na duši. Mám to na koleji ráda, ale poslední dobou se tam cítím jak v kleci - tak se snaží moc tam nebýt. Nikdy předtím jsem si to neuvědomila, jak je pro mě důležité moci se pohybovat z místa na místo, spíš jen z místnosti do místnosti... ale je. Neumím si představit, jak se třeba cítí uprchlící na ubytovnách. Asi bych se tam zbláznila, nebo naopak úplně otupěla, jako většina z nich... Uf.
Taky už je mi líp :). To těší mě samotnou moc... zase v sobě začínám objevovat něco pěkného. Ale je to ještě křehoučké a na začátku a já doufám, že neztratím cestu... Chtěla bych to hrozně dávat ostatním. Zaslouží si to. Teď jsem jenom brala... a moc. Ale už se mi kreslí úsměvy na tváři o moc lehčeji... mruuuu :).
Tak já si jdu dolít Kofolu a pokorně se vracím ke svému podšitému Arkounovi... Toho mi byl čert dlužen, fakt! :)
