Sny... nevím, o co jim zkrátka pořád jde. Už ne, pomoc, prosím...! Vím, že jsem si sama zkazila to nejhezčí, co může být, co kdy bylo, že jsem malé tele které se pořád plácá mezi bytím a nebytím, jenže taková prostě JSEM (aniž by se mě někdo ptal, jestli chci). Když už je mi blbě přes den, PROČ musí být i v noci?? Ráno... Jestli za to můžeš ty, zavšivené nevědomí, jdu do boje, nebojím se ponořit. A třeba se nevrátit...
Byla to doba uvědomování si věcí
a rozdílení důležitostí,
co je pro mne dobré a co ne.
A ptal jsem se:
"Když to všechno vydržím, bude mi líp?"
A ozývalo se:
"Samozřejmě, že ti bude líp!
Ó bude ti líp nebo každopádně
ti bude jinak a ještě třeba ti bude všelijak
a rozhodně ti bude nějak
– nějak ti zkrátka bude…"
1 komentář:
Jednou to přebolí... Ať je to cokoli. Klo vždycky překvapené, jak ti nejneuvěřitelnější lidi, které zná, sami sebe vnímají tak kriticky... Ale ono taky samo zná... Choulení se až u střechy. Poslední noci. Ale splíny a stíny čistí a dny se zase rozednívají... No tak to nevyšlo... Tak aspoň tuhle slunečnou minutu užít si. Tak aspoň tenhle odstín barvy. I kdybychom byli odsouzení k věčné samotě. I kdybychom navždycky měli odhánět všechny, co se snaží přijít blízko... Jednou se to zlomí... Ještě by klo pindalo o něze dřevěných tulipánů... Ale dvůr, tichý spojenec, by mlčel. Tak provází mně střepy i tady. http://eldar.cz/kangaroo/india/risi-ganes-zebraci.html
A sama nejsi nikdy...
Okomentovat