Tojlet sejšn pátečního odpoledne (s patetickým úvodem)

Shodly/i jsme se na tom, že letošní semestr chodíme do školy hlavně ze soucitu. Přijde mi to příšerný a ještě horší to je v tu chvíli, kdy člověk sedí na té vůbec nejvíc nudné přednášce a opravdu se snaží nemlátit hlavou o stůl, nebo aspoň ne moc hlučně. V ten moment všechen soucit proklínám (jo, kleju na křesťanský půdě, heč). Proč nikdo nesoucítí s námi a ty 85ti leté kapacity už prostě nenechají dožít v důstojnosti? V podstatě je to několikasměrný hyenismus naší fakulty.

Tak to je nuda.

Ale občas je to taky dooost velký adrenalin. Třeba když si k nám Kači jenom jako že odskočí, bo domu už by to nedonesla, ale pak hned musí pádit na toho stopa :). Kdo by to byl čekal že ono jedno jediné otočení klíčem a cvaknutí zámku bude tak osudové - minimálně na další dvě a půl hodiny.

- první dějství -
"Tygří, mě to nejde odemknout, co mam dělat?"
"Tak mně dej ten klíč pode dveřma a já to zkusim, to prý funguje."
"No jo, jenže on ten klíč nejde vytáhnout..."
"Aha..."

- pauza, rachtání klíče v zámku a po "dobrých" radách už jen mlčení... -

- druhé dějství -
"Tak to prostě zkoušej, ňák s tím toč a kvrdlej, vždycky se to otevřelo."
"Ale ono to fakt nejde, je to tam ňáký nakřivo... Tak mam zkusit zabrat?"
"Jasně, zkus to, nemáme co ztratit."
"Tak jo..."
Rachtání, nadávání, funění. Něco se ale pohlo.
"Tygří... já jsem ten klíč zlomila..."
Já koukám z druhé strany do té klíčové dírky a zmůžu se jen na suché... "Hm... tak to jsme v řiti."

- mezihra, při které proběhne asi pět telefonátů ohledně vyproštovacích strategií, zámečnických známostí a který soused by mohl být nejlepší -

- dějství třetí -
Slyším, jak se ke dveřím šourá pejsek, ňufá kolem prahu a zase se šine zpět. Pak se pomalu blíží papuče.
"Dobrý den.."
"Dobrý den!"
"Víte...," a pěkně panu sousedovi převyprávím, co se nám stalo. Tak on že moc neví, ale že teda půjde se mnou. Ještě se vrátí do bytu pro vercajk (doporučila jsem mu po všech předchozích konzultacích šroubovák).
Soused vyjde ze dvěří, v jedné ruce něco jako páčidlo, v druhé obrovské kovové kleště. Oblije mě pot a v duchu si říkám, že zdemolovat to zvládnem taky, takže tomu musím zabránit. Nicméně má z dveří respekt a na kuráži mu nepřidají ani ty vražedné nástroje. Kouká na dveře z dálky a pořád říká...
"No tak já nevím, no... jak na to, no... že by se tohle to... ale to asi ne, no... Víte co, zkuste paní Chlupovou, ta byla už taky jednou uvězněná."
Tak nějak jsem pochopila, že tudy cesta nevede, ale ještě než se zase ztratil jsem z něj vymámila dva šroubováky.

- mezihra, já si ohřívám v kuchyni polívku a hledám věci takového tvaru, abych je mohla nastrkat Kačce pode dveřma, bo už jsme obě viděly dvojmo. Kači se mezitím vrtá ve dveřích šroubovákem. Nic. Tak jí tam nacpu cíga, sušenku, další, pak i chleba a sýr. Obědváme, každá na jedné straně dvěří, a notujem si Ať žijí duchové. Taky řešíme, co by dělal Obama, kdyby se zasekl v koupelně a koukáme se na sebe dírkou po klice. -

- čtvrté dějství -
"Dobrý den, víte, mě tady na Sokolské uvízla kamarádka v koupelně a já ji nemůžu dostat ven, a taky se nám zlomil klíč ve dveřích..."
"Hm, ale já už tu teď nikoho nemam!" a otočka ke zdi.
"No.... a nevíte o někom, kdo by nám tak mohl pomoct?"
"Tak na servis vám můžu dát číslo." Diktuje.
"A myslíte si že to bude stát víc jak 300,-...?"
"Tak to každopádně!" (Podle odpovědi to znělo, že by nám napálil aspoň litr. Skoro se divím, že mi nenaučtoval i to telefonní číslo.)

- schodovka, soused nese dolu pejska a prý jestli už jsem ji vysvobodila. Nevysvobodila. A pani Chlupová dělala, že se jí to nikdy nestalo -

-dějství už děsně mocté, Kači už se rozjížděl slušný depres a taky všechna auta na stopu -
"Tak komu ještě můžem zavolat..." Sedíme, už si skoro ani nepamatuju jak Kachně vypadá, jsem schopná vnímat jen hlas a konečky prstů, za které se pode dveřma držíme.
"Tygří, já nevím, ale já už chci veeeeen."
"Já vim... a já chci zas dost čurat."
Evidentně bysme obě rády na druhou stranu barikády.
"Kačka a Viktor!"

- doooost nadějný hovor -

-dějství skoro poslední -
"Ahoooj."
"Hubičkovi, zachraňte mě!" ozve se pode dveřmi.
Viktor vyndavá zpoza pásku šroubováky, kladivo, na zem hodí asi třicet klíčů a šperhák. Koukám jak z jara. Jo, takhle to funguje když máte známé, co mají známé na správných místech. Uf :). Po separaci klíčů tlačí do dírky deset favoritů, ale nic se neděje a nás už zase začíná přepadat lehké zoufalství. Věty jako "Viky snaž se" a "Něco tam pasovat musí" na ty dveře pořád nějak nezabírají, na nás ještě trochu jo. Klíče nic. Takže šperhák, poslední naděje.
Jo, šperhák! Dveře se otevřely, tam na našem červeném koberečku jak na ostrůvku naprosto zdeptlá Kača... Byla to romantika. A slzy.

A proto... miluju Rychlou rotu, jste nejlepší! A Ty, Kači, taky :))).

Love our losers gang a nehynoucí humor.

Howgh!

PS: A bylo to fakt dost dlouhý, skoro jako tenhle post.