Jsem skoro po roce doma. Samotné mi to zní divně, ale když to vezmu kolem a kolem, je to pravda. Souvisleji než pouhé dva dny jednou za dva měsíce. Hrozně jsem se sem těšila. Moc moc moc :). Musím říct, že srážka s realitou byla tvrdší, než jsem předpokládala. Moc dospělých na příliš malém prostoru, kteří se vzájemně neposlouchají a nerespektují. Jeden o koze, druhý o voze. A v tom se ztrácí jeden malý skřítek, který z toho má akorát tak velkou hlavu a vnitřní běsy.
Mně je z toho taky děsně zle a to jsem o 16 let starší. Přesto na to nedokážu pořád nějak adekvátně reagovat kromě naprostého stažení se do sebe. Tahle atmosféra mi zavírá pusu a probouzí ve mě nesnesitelnou úzkost. A přitom vidím, jak to vzniká z jednoho konkrétního neštěstí a druhotně plodí tisíce dalších... A jsem moc slabá i slaboch na to, abych se k celé té situaci otevřeně vyjádřila, protože to, co by následovalo, je moje nejhorší noční můra. Reálná. Jo, u nás doma se prostě mlčí. Jsem zvědavá, kdo z toho zešílí jako první...
Taky mě hodně tíží otázka materie ve smyslu hmoty, hromadění, blahobytu... Cítím, jak se lidi kolem mě pořád v hojnějším počtu a víc a víc upínají k tomu, co mají, nebo spíš nemají, co by chtěli... a hromadí a hromadí a odkládají a odkládají... A já jsem toho taky součástí, ale snažím se nebýt, udržovat si odstup... a musím říct, že je to někdy pod tlakem dnešní společnosti pekelně težké. Mám pocit, že v nás pracuje proces pokřivenosti a deformace, ztrácíme nadhled... A já pořád přemýšlím nad tím, jak ukázat Bětušce, že tohle není úplně nejlepší cesta... mít všechno a nevědět, co s tím dělat... fantazie, tu bysme si měli hýčkat *
Úplně cítím, že mě v posledních týdnech stahují ke dnu otázky týkající se opravdu velkých věcí (nejen) mého života, ale na druhou stranu občas přijde záblesk, třeba půlminutový, a zase se to díky tomu kmitu světla začně vyjasňovat, urovnávat... ale tohle není konec. Kdo ví, jestli jednou ňáký bude. Hm :).
A jak se máte vy? Co cítíte, prožíváte, zakoušíte, objevujete, oslavujete, ...? :)
Chlupaté uši nastražené a náruč otevřená, for jů:)
ňuf *
1 komentář:
Moc dobře tomu rozumím. U nás doma to je velmi podobné... co do vztahů i potřeby kompenzovat nenaplněnost citů materiálními "dary". Také nevím, co s tím. O čem mám mluvit? O čem mám mlčet? Jsem "spolupachatel", když mlčím (?)... Tíží mě pocit, že já jsem možná jediná, kdo o tom může promluvit, ale děsím se té zodpovědnosti, když to opravdu udělám... Těžké otázky... na rok přemýšlení do dalších vánoc.
...for jů, tů, evrytajm :-)
Okomentovat