Dnes mi nad ránem přišla esemeska od Kačky s textem: "Ahoj tygre, neuhadnes, kde si davame pivko? na sv. helene v banatu :)" To bych teda vážne neuhodla, když chtěli jet do Íránu :). A vyplývá z toho jen jedno ponaučení - můžete plánovat jak chcete, pročítat průvodce po těch nejexotičtějších zemích a pak se stejně ukáže, že všechy cesty vedou na Banát... a není to náhoda :).
Já jsem tady taky jak na trní, pořád se jen někoho ptám, kam jede a kdy tam jede, proč tam jede a jak tam jede a neustále se snažím k někomu "nenápadně" přibalit do batohu :). Problém je v tom, že on zrovna teď moc nikdo nikam nejede (odpovědí mi nejčastěji bývá lehce smutné povzdychnutí doprovázené velmi prostou větou: "Nikam.") a když už někdo někam jede, tak alespoň na tři roky a pro mě by to ještě znamenalo přeplavávat oceán, protože na letenku mám našetřeno přesně 0 peněz ve všech světových měnách :). Ale já tomu nepřestávám věřit. Jen mi teď dost vrtá hlavou jedna pasáž z Cest na Sibiř:
Jévočka poslouchala a nakonec se zeptala, v jakém jsem znamení.
"Jsem beran," povídám.
"Tak to je jasný," řekla na to.
Okamžitě mě dožrala. To mám moc rád, tyhle lidi, kteří znají člověka pár minut, zeptají se na jeho znamení a pak začnou trousit takové ty poznámky jako: "Aha! No jo... Přesně to jsem si myselel. Tak to je jasný. Úplně jasný. Teď tomu rozumím." Dají se pronášet buď s úsměvem a chápavou intonací, nebo až varovně, podle chuti a okolností.
"Co je tu jasnýho?" vztekal jsem se.
"No že jsi beran," řekla Jévočka. "Když Tě to popadne, tak někam běžíš, něvíš kam ani proč, potom se zastavíš a přemýšlíš, kde to jsi a co tam pohledáváš."
Tím byla s rozborem mé povahy hotova.
"Jsem beran," povídám.
"Tak to je jasný," řekla na to.
Okamžitě mě dožrala. To mám moc rád, tyhle lidi, kteří znají člověka pár minut, zeptají se na jeho znamení a pak začnou trousit takové ty poznámky jako: "Aha! No jo... Přesně to jsem si myselel. Tak to je jasný. Úplně jasný. Teď tomu rozumím." Dají se pronášet buď s úsměvem a chápavou intonací, nebo až varovně, podle chuti a okolností.
"Co je tu jasnýho?" vztekal jsem se.
"No že jsi beran," řekla Jévočka. "Když Tě to popadne, tak někam běžíš, něvíš kam ani proč, potom se zastavíš a přemýšlíš, kde to jsi a co tam pohledáváš."
Tím byla s rozborem mé povahy hotova.
...něco uvnitř mě je neoblomně přesvědčeno, že jsem na těhlech pár vět taky nenarazila náhoudou...
Tož uvidíme :).
Žádné komentáře:
Okomentovat