Znáš dálku? Já ji znám...

Zítra odlétáme a já si udělala seznam toho, co musím do té doby stihnout. Většina věcí se mi povedla, ale bod "vyřešit si život" mi stále nějak hapruje. A tak odsud zase odjedu s pěkným bordelem v sobě, v srdci, který je ještě k tomu tolik ftipný... Vůbec nevím, kolik z toho, co k tomu člověku cítím, je realita a co sen... a to se snažím, MOC se snažím to rozluštit. Nejsem zamilovaná, to je uvnitř potom tak nějak jinak. Hodně jinak. Ale ta všechna tajemství a dálky mě nebezpečně přitahují... že si říkám, jestli to není jen o tom. O nedostupnosti. A o absenci lidského tepla. Hlavně nevím, co chci, u jakého rozuzlení bych si řekla "Uf, to se mi ulevilo...". Vážně divný. Možná to souvisí s hodnotama, který mám teď taky dost zmatený.

Jenže jak v tom mít jasno? Přijde mi, že dneska jsou všichni sami a chtějí být s někým. A pořád o tom mluví a nic pro to nedělají. Na druhou stranu když se o někoho zajímáte, je tu riziko, že u toho člověka "spadnete v ceně". Jako by se dneska cenila právě ta nedosažitelnost... Není to postavený na hlavu? Nebo 3/4 lidí fakt stačí jen to fyzično a dost? Neee..... pomoc. Za posledních pár let jsem pořádně vystřízlivěla, ale některý věci si vzít nenechám.
No a jak jinak miluju prázdniny, tak teď mi teda docela zavařily. Ale možná že je to jen dobře :). Tož zítra vyrážíme... v sobotu Londýn, v neděli směr Bristol a pak už... netušíme, ale nejsme blázni :).

PS: Ondřejko, ten poslední bod na seznamu splním, neboj, jen na to nebudu spěchat... :) Havně si nezlom hlavu, kamaráde... fouk, slůně *

Silently

Intenzita toho všeho, co momentálně prožívám, přesahuje hranice měřitelnosti. Je to neuvěřitelný. Nádherný. Jak dlouho se dají takhle silný pocity asi unést?

...you make me real

strong as I feel...

Dnes včera jako vloni...

Páteční fiasko ve škole a odstěhování všech zbylých věcí z koleje ke Kristutce. Správná grilovačka v Grygově s deštěm a ovíněnýma kecama o ničem a o všem. S Pécou spíš o ničem. Příjemná malátnost a sladký spánek. Ráno zamáčklý budík a ujetý vlak do Brna. Jel další. Šup za Honzou na dědinu a grilovačka včerejší noci jako by ani neskončila. Zase víno, zeleno, lilek, malátnost, spánek a tentokrát neujetý autobus do Prahy. Sucho v puse. Víkend.

---------------------------------------------------------------*

Stojím na ulici a ptám se lidí pořád dokola: "Dobrý den, nechcete se zapojit do činnosti UNICEFu?". A většina lidí dělá, že nejste. Docela nepříjemný. Pár se jich hodně znechuceně zatváří. Asi se bojí, že jim nacpu vagon hladových dětí do obýváku. Další část staví hradby z rukou. Pryč s vámi, verbeši! Někteří se zastaví a ochotně vás vyslechnou. Teplej pocit. Pak jsou tací, do kterých bych to od pohledu vůbec neřekla, a přispějí. Koukám jak blázen. A nejohroženější druh jsou Ti, kteří za vámi přijdou sami. Zázrak. Ty miluju :). Zítra Florenc. Teď.

---------------------------------------------------------------*

A. se ptá: "Tak kam pojedem, když nám nevyšla ta Francie?"

Já: "Nevím, prostě si někam koupíme letenky..."

A: "A kam?"

Já: "Nebuď tak šťouravá :)"

A: "OK."

Praha Berlín Varšava... teda spíš Franice, Španělsko, Anglie... nebe peklo ráj... padlo to na ráj, snad se nestane peklem. A stejně, kde je zase ta hranice...? 30.6.

-------------------------------------------------------------*

...jestli mě teda nesrazí to auto, jak mi kdysi slibovali v autoškole...

A já nemám v očích kočky

Jsem utahaná do té míry, že místo toho, abych už teď dávno spala, sedím tady a ťukám nesmysly. Mé oči se podobají pinpongáčům. Myslím, že jsem se dostala do jakési zvláštní dimenze (stal se mi ftipný překlep - demence - to je přesné), v sobě samé doposud neobjevené. Nebo ne v takovém rozsahu. Zatím je vydefinovaná neuvěřitelnou bolestí očí (relapsy x remise), únavou, cca 14 dny skoro bez spánku, nechutenstvím a pocitem, že chci udělat ještě to a to (jenže co?!). Kristova noho, co se to děje?? Vždyť já, spaní a jídlo... to je milostný trojúhelník!! Asi mě minulý týden v Olomouci zničil natolik, že jakákoli rekonvalescence je zcela nemožná.

Ty jo, ale že to stálo za to! * Bylo to týdenní setkání celého světa, hrozně intenzivní, až se to nedalo pojmout a ještě pořád mě to tlačí na hrudníku. Fuuuuuuuu....... já nevím, kam s tím! Pořád nechápu, že jsme se dokázali tak potkat, juchuuuu :))).

Včera obsluha v čajovně na víceméně punkovém festivalu - kdo mě zná, ví, jak na tom s vařením čajů jsem a že to teda není zrovna ono. Ale dobrý, nikdo si nestěžoval a i upocení pankáči si rádi dali studené matéčko, uf :) Mě stále někdo nosil pivo, protože se to v tom vedru nedalo, víte jak, ale taky je jasné, jak to pak vypadalo... no myslím, že náš dívčí čajovnický triplet byl opravdu roztomilý a při vracení peněz prolitých čajem nečajem hodně zmatený :)

A co teprve ty věci, které teď mají přijít... musím jít spát, opavdu MUSÍM. Tak já jdu. Ale radši bych si teď lehla na matračku plovoucí po hladině rybníku a jen tak se vozila ze strany na stranu. Škoda že nemáme aspoň vanu...

PS: Ňáké náhradní oči na prodej byste doma někdo náhodou neměl...?

Je mi krásně *

Když jsem přijela domů, tak jsem se po prvotní euforii nestíhala divit - všichni řeší úplně divné "problémy", věci, které nemají s opravdovým životem vůbec nic společného. Po měsíci na Banátu mě to opravdu hodně ubíjelo a chtělo se mi dost brečet (jenže to se veřejně pořád ještě stydím). Je pravda, že největším banátským problémem jsou teď brambory - jet na pole nebo nejet?

Typický Banáťan č.1.: "A nebude to mokrý? To bude stejně ještě mokrý."

TB č.2.: "Nee, no možná trochu. Ale co bys chtěla, vždyť to zase hnedle uschne a pak do toho tou kraclí už nekopneš!"

TB č.1.: "Nýčko se to bude ale lepit, jak to bude mokrý... A vy jedete?"

TB č.2.: "No jo, my jedem."

TB č.1.: "Hm... Franto, tak voni jedou! Tak pojedem taky?!"

A kdyby nejeli, tak nemají brambory a je to vážně průser - protože by nebylo v zimě co do pusy. U nás už nikdo brambory neřeší, protože bysme se jima mohli koulovat, a taky neznám nikoho, kdo by dřel tak fyzicky náročně, jako tyhle lidi... kteří mají přes všechnu tu námahu pořád tolik vnitřní síly. Paradoxně mi v Čechách spousta lidí přijde mnohem víc vnitřně vyčerpaných... snad ze sbírání odlesků blahobytu...?

No ale jasně, že vůbec ne všichni! :) A tak mě poslední dva dny zase hrozně nabily a je to krásný. Zase jsem si uvědomila, kolik kolem sebe mám úžasných lidí a jak mi dokáží otvírat oči, za což děkuju pokorně *

Třeba když teď čtu souhrně Klokánkův deník Mother India, tak mám pocit, jako by seděl vedle mě a úplně cítím, jak k sobě i přes všechny ty hory, vody, mraky a odlišné vůně máme blízko. A čtu to pomalinku a jsem v každé řádce, před očima mi běhají obrazy a já si užívám svou-klokánkovskou pouť Indií *A je úplně jedno, že sedím ve vlaku Ústí - Praha...

A nebo neuvěřitelných 5 hodin s Venouškem, které byly tak silné, až jsem se pak musela několikrát pořádně nadechnout... a nechat to v sobě usadit. A pořád to ještě vibruje a tak radostně poskakuje a chce se z toho hrozně smát :).

A až se sejde v pondělí celá naše olomoucká smečka... tak to si teď ani nedokážu představit, ale už mám na krajíčku :))

...já vás mám tak ráda, je v tom neuvěřitelná síla...

asi tygří :)

*