Tečky na nebi

Vyšly jsme si dnes s Pavlínkou na Třiačtyřicet slunce západů. Obě lehce nalomené v pevnostech, nechtějící trávit večer doma... Bylo to zajímavé, převelice. Asi jsme tomu ani jedna pořádně neporozuměly (v tanci čteme břídilsky), ale každá z nás si z toho něco odnesla... já osobně minimálně nějakou hřejivost, mazlivost... a zároveň prudkost, pohyb, přesvědčení. To, co mi právě teď schází.

Jsem dutina. Vypálený strom stojící u cesty. Pozoruji, oči už se mohou trochu hýbat... malinko * Občas se jen tak někdo otře, zapředu... ale jsem nastražená. Nepouštím. Dnes mě trošek zaplnilo světlo... zadní koutky, bylo to moc krásné... ale je tam pořád ještě spousta místa... Pro co, pro koho...? Hm *

Kéž bych tušila... a pohladila *

Zanořím nos do čokoládového dortu :*

Poslední tři týdny byly hodně silný. Občas trochu píchly, ale zároveň neuvěřitelně zahřály... Najednou se mi zachtělo to alespoň malinko zachytit, jemně popostrčit střepy k sobě... z žádnýho sentimentu, prostě jen tak, znovu se na to podívat.... Vzpomenout si na vůně a smích, nechat to za sebou, na svém místě... a s laskavostí se začít nořit do nových dnů, nevšedně všedních... šplouch :).

Tudyk tam... a zase zpátky

"Potkala jsem Marenu ve vlaku - myslela jsem, ze mam halucinace! Ja uz ho vidim vsude! Psal Ti?" - došla mi zpráva od Verunky. Jo, psal, ale vůbec jsem to nechápala. Něco o létání a o tom, že je vážný muž. Tak jsem psala Verunce, co to jako má být? Vzhledem k tomu, že jsme se všichni akorát tak vymotali z ukrutný kocoviny předvčerejší noci a z přejedení, nepřišlo mi to celý zas až tak divný. A ono to nebylo divný... jen hrozně ujetý :). Další zpráva byla jasná: "Pry bysme mohly letet taky. Tak co? Bez Tebe nejedu!" Čuměla jsem jak puk... Barcelona... můj sen od 16... s těma dvěma držkama... krása!!! :)))) A tak jsme si řekly joooo a nasáčkovaly se k Márovi...

...který byl pak mooc rád, že si s sebou na pětidenní výlet vzal dvě takový kočky (= cestovní balení č.2), co odmítají jet bez parfému a proto se musí připlatit batoh :)), bojí se létání, výšek, mají sice VISA electron, nikoli však embasovanou a navíc vybrakovanou... a hlavně ty dvě, který vždycky táhne z hospody domů. Jooo, byl šťastnej, o tom žádná ,))). A my taky... bylo to překrásný!! Slunce, karneval, bubny, teplo, palmy, moře, výhledy na město, balkóny, prádlo, ještě lepší výhledy na krásné Španěly, red line, kavárny, vodní dýmka, katedrály, Márův skejtovej ráj, Gaudí, olivy... vzali jsme to za správnej konec, chodili po čuchu a při ztrátách trochu po mapě, strkali nosy kam se dalo, užívali si to, že si jen tak jsme... lehce...

Taky jsme celou dobu čekali na Banderase, který si měl vzít Verunku... ale asi si spletl let a nestihl romanticky doběhnout na letiště a zastavit naše letadlo :(. Takže se s ním ve vlaku z Brna definitivně rozešla - už je s tím docela srovnaná :)). (Myslím, že se teď zaměří na Axla Rose)

Pojeďme zase, klidně hned... jen Verunce na to koupíme nový gatě :))*

...mruuu, vůbec se to nedá zachytit... marně tady lapu po slovech, co příliš nesedí...

Stracholam

Zase jsem se zasekla na mrtvym bodě, moje myšlenky si frčej na jednom jedinym riffu... na pár slovech, pocitech a momentech. Je mi smutno, protože si všechno jen těžce vybavuju. Chtěla bych si říct že už nebudu pít, ale nevěřím tomu, takže si to ani říkat nebudu. A ten alkohol stejně často hraje jen béčkovou roli... Až si jednou všechno přiznám, otevřu pak dokořán oči a zmizím. Třeba jen tak vysublimuju, jak v Roku ďábla. Do tý doby to bude zlý.

Ještě že Vás všechny mám...*