A trochu světla bylo i na stromech

Vracela jsem se domů tou cestou, kterou jsem chodila denně z gymplu a která je pořád tak krásná. Rozkvetlá. Jen se vpíjet očima... Pozorovala jsem šneky, poslouchala slaďárny a při Sunday Bloody Sunday jsem si vzpomněla na okamžik, kdy se teta vdávala a její nastávající mi melancholicky šeptl: "Terezko, pusť mi to tam..." Nepopírám, že mi to přišlo divný jak tenkrát, tak teď.

Koncert Houpacích koní byl vlastně vedlejší. Kdyby tam nehrál. Šla jsem si pokecat s Adélkou a omrknout jejího nového šamstra :). A jo, pěknou patku má... Páje by se líbila :). A konečně, KONEČNĚ, zase přichází život. Teda... zatím spíš tak trochu, čumákuju, sonduju jak se žije, jak žijí druzí... aby mi ta socializace šla snadněji. Ale chvíli to potrvá :).

Do toho Kača že sama chlastá v Ponorce. Miluju jí :)). Hned bych si přisedla. Místo toho nealkoholický pivo a antibiotika. A taky Ústí kde mají lidi vyrážku ze životního prostředí. Občas mi přijde, že jí mají spíš ze své zakyslosti.

Chtěla bych hrozně spát, ale unavila jsem svoje tělo natolik, že už ani není schopné usnout. Divné stavy, jiné dimenze. Vnímat celým tělem, maličkosti, očima už nekonkrétně. Ne, radši spát, prosím.

Opatrujte se, drazí, a nechte se konejšit jarem *

Midnight gun-battle somewhere pretty deep

Sedím u zářícího monitoru, pomalu a s rozvahou balím zbytky čokolády do lesklého obalu, pouštím si Redemption Song a přijde mi, že je to jako bych odcházela...

"Ha ha ha, zdání klame, ještě ne, holčičko, ještě Ti nepadla... Jen napínej strunky a spojuj jak to jde, přemýšlej. Tak šup, ŠUP, nečumákuj a pracuj. Seš pomalá, strašně pomalá..."

"Jo, asi jo," říká ten druhý hlas pokorně. Ale úplně tak nepodlehne tomu prvnímu, který je trochu... no, vostrej asi. Pustí si ještě melancholicky No woman no cry... protahuje to...

"Proč si pouštíš tyhle cancy, to je tak na usnutí...," odsekne naštvaně Burák, dotčen, že není zas až tak vostrej, jak by chtěl.

"Nevím...," říká upřímně Slupka. Jako dycky, že.

To vezme Burákovi vítr z plachet. Ví, že to tak je pokaždý. Prostě úplně dycky. Snaží se na tuhle odpověď připravit, ale je tak prázdná a upřímná, že ho stejně zase překvapí a on neví... Jo, on taky neví. To je ono.

Burák tedy pěknou chvíli sedí, šťourá se v nose a dělá, že tam něco usilovně hledá.

To zaujme Slupku: "Jéé, máš to?! Co hledáš, dělej, pověz, no tak mi to pověěězzz.... prosíííím... Víš, že nesnáším tajemství, kór tyhle, ty šťouravý, co je fakt musíš lovit. Pověěěz, děleeej...." A oči mu úplně svítí.

Burák po chvíli napjatého ticha výtáhne z nosu plastový, brčálově zelený model letadýlka, pohrdavě se podívá na Slupku, pak prorocky ukáže směrem k zářícímu monitoru a s lehkým kulháním odchází za vůní Karnelčiny sukničky.

Slupkovy oči pohasnou, letadýlko stejně nedostal, a tak zase usedá za monitor, pouští si I Shot The Sheriff (trochu si u toho představuje jak to pálí prakem Burákovi do zad) a opět upadá do labyrintu nekonečných keců...

"Jo jo," stihne si ještě malinko povzdechnout, než ho to znovu pohltí...

Konečně vím pravdu *

Včera jsem od svých nejmilejších dostala překrásnou knížku/komiks/příběh/poklad/... která uvnitř skrývá neuvěřitelně nádherné věnování ...~*~*~*~... a já mu věřím. Protože Vás taky miluju. VÁS, vy víte... :) Krista mi pořád opakovala, že si musím přečíst tu zadní stránku, že je to přesně o mě, fakt že jo, tak dělěj... No, asi jo :). Taky se mi nesnažila ani trochu lhát a řekla, že jsem teprv ve fázi nezodpověditelných otázek. To bude ještě šichta. Když jsem teda vlastně ten králíček...

...Tatíííí!!! :)))