Nedávno, když jsem ležela v úplně vymrzlém pokoji, v úplně cizí posteli a úplně sama, honilo se mi hlavou všelicos. Celé to ještě umocňovala skutečnost, že ve stejném bytě, jen pár metrů pode mnou, spal člověk, který je mi neuvěřitelně sympatický, ale vy prostě víte, že z toho nejspíš nikdy nic nebude. V tom pocitu zimy a zmaru jsem si ujížděla na všem možném a vzpomněla si na Pelíšky, jak tam Holubka říká: "Já Ti nevím, já si snad dám inzerát...". Tak jsem se nad těma inzerátama zamyslela... že je to vlastně dost zajímavé. Nad jejich celkovou strukturou. Čtyři řádky o tom, kdo jsem a koho hledám. Dokonalý minimalismus. Čistá forma hesel. A přišlo mi to šílené. A taky fascinující. Jak si pod těma pár slovama toho člověka představíte, zaškatulkujete. Jak bych asi popsala sama sebe a svoji vysněnou životní lásku. Heh. Raději jsem usnula.
Vlastně i já mám minimálně jedno klíčové slovo... klavír.
2 komentáře:
Já jsem skrz inzerát našla bezva kámoše. Dokonce jsem se do něj asi po dvou letech zamilovala. ALe předtím než jsem objevila jeho, tak jsem měla schůzku s dost zajímavou snůškou osob. Byla jsem naprosto paf z toho, jací lidé existují. Žiji asi opravdu v dost specifické skupině lidí a tohle vystrčení čumáku ven, bylo fascinující i děsivé :-)
A tomu vymrzlému "postelovému" pocitu moc dobře rozumím. Ach jo... nic z toho nebude... proč je to tak složité? :-)
Tyy jo, a nemas ten inzerat jeste nekde poznamenany? Jsem zvedavec zvedava a hrozne by me to zajimalo :))
Jinak vyznam inzeratu nechci ani v nejmensim devalvovat, jen z toho mam takove rozporuplne pocity...:)
Jo, kdybych vedela, proc je to tak slozite, tak uz jsem znamejsi nez Plzak s Uzlem :))
Okomentovat