Mám první práci ve svém životě, stejně tak poprvé svůj vlastní pokoj, ale pořád se mě drží neskonalá touha odjet. Španělsko, Portugalsko, Itálie... Erasme, buď můj! Nejdřív bych ale měla dodělat bakaláře a dostat se na magistra, no...:). A Kavkaz... ooo, ty sny, kéž stojí při mě :).
Přemýšlím, jestli jsem se trochu předčasně nezajela do nějakých podivných struktur...
Ale lůzr jsem pořád stejný, takže o sebe zase takový strach nemám :)).
Třeba včera... jedu do Berouna dělat rozhovor. Přesně v ten moment, kdy mám můj vlak vyjíždět z Prahy, akorát tak abych v Berouně měla dost času, vykolejí panťák v Řevnicích. No, a už to jenom naskakuje... 10, 20, 30 minut... tuhne mi úsměv.
Do Berouna se doplazíme v jednu (cestou mi dělají společnost rozverní ajzboňáci), takže makám na úřad, bloudím, dojdu tam zpocená jako čuňa... Paní ředitelka mě poměrně mile přivítá, přehlíží jak ze mě lije, ale řekne mi, že se to trochu komplikuje, bo je dneska vykradli... No nic, říkám si, snad za to nemůžu, ani za ten vlak... Pak mě pošle za ochotnými úředníky, abych je vyzpovídala... když chci po hodině vypnout nahrávadlo, zjistím, že to ani nemusím dělat, protože se vyplo už dávno... v jeden den třetí mdloby. Občas se mi hlavou mihnou slova jako profesionalita a pak hodně nadávek na mojí adresu...
Rezignovaně se tedy vydám na nádraží, přejdu most, stejný jako jsem přecházela cestou z nádraží... a nádraží nikde. Jen cedulka která ukazuje na druhou stranu řeky. Tak to už je moc.
Nakonec se mi podaří chytnout nějaký zpožděný vlak, což je dobře, protože další radši zrušili, a já si to šinu do Prahy průměrnou rychlostí 15 km/h, ale už mi to bylo fakt úplně jedno.
Jestli já se nehrnu někam, kam nemám... měla bych se nad tím zamyslet.
Mimo jiné se snažím objevovat Prahu a je to dost intenzivní. Zatím jsem z toho trochu rozpačitá... a jo, fňukám po Moravě. Je to tvrdý a tak trochu kdo z koho...
Tak snad to vyhraju! :)
Přemýšlím, jestli jsem se trochu předčasně nezajela do nějakých podivných struktur...
Ale lůzr jsem pořád stejný, takže o sebe zase takový strach nemám :)).
Třeba včera... jedu do Berouna dělat rozhovor. Přesně v ten moment, kdy mám můj vlak vyjíždět z Prahy, akorát tak abych v Berouně měla dost času, vykolejí panťák v Řevnicích. No, a už to jenom naskakuje... 10, 20, 30 minut... tuhne mi úsměv.
Do Berouna se doplazíme v jednu (cestou mi dělají společnost rozverní ajzboňáci), takže makám na úřad, bloudím, dojdu tam zpocená jako čuňa... Paní ředitelka mě poměrně mile přivítá, přehlíží jak ze mě lije, ale řekne mi, že se to trochu komplikuje, bo je dneska vykradli... No nic, říkám si, snad za to nemůžu, ani za ten vlak... Pak mě pošle za ochotnými úředníky, abych je vyzpovídala... když chci po hodině vypnout nahrávadlo, zjistím, že to ani nemusím dělat, protože se vyplo už dávno... v jeden den třetí mdloby. Občas se mi hlavou mihnou slova jako profesionalita a pak hodně nadávek na mojí adresu...
Rezignovaně se tedy vydám na nádraží, přejdu most, stejný jako jsem přecházela cestou z nádraží... a nádraží nikde. Jen cedulka která ukazuje na druhou stranu řeky. Tak to už je moc.
Nakonec se mi podaří chytnout nějaký zpožděný vlak, což je dobře, protože další radši zrušili, a já si to šinu do Prahy průměrnou rychlostí 15 km/h, ale už mi to bylo fakt úplně jedno.
Jestli já se nehrnu někam, kam nemám... měla bych se nad tím zamyslet.
Mimo jiné se snažím objevovat Prahu a je to dost intenzivní. Zatím jsem z toho trochu rozpačitá... a jo, fňukám po Moravě. Je to tvrdý a tak trochu kdo z koho...
Tak snad to vyhraju! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat