Žblebt*

Někdy si myslím, že jsem mistrsvětaomeleta a pak ten dopad, no ojoj. Tak třeba dneska, když se z kecky od kafíček stala paralyzovaná mrkací panenka, co má pocit, že se neumí ani podepsat. 

Ty naše vysoké školy, 

berou mě z toho mory. 

/jó rap - ten může a bývá trapný, takže žádné stydění/ 

V průběhu magisterského studia jsem spíš degradovala než co jiného, všechno levou zadní, ovšem to finále  zatím příliš elegantně nevypadá. Bohužel jsem ale jiné hodnoty při svém studentském životě "neměla čas" vytvářet, takže se zdá, že by se teď asi hodilo to dokončit. A myslím, že to samé si říká i moje první babička, moje druhá babička, můj nejurýpanější strýc a naši, kteří možná už i sloupávají každý večer samolepku ze zdi, jak se nemohou dočkat (ale jsou zlatí). 

No, tak já doufám, že se k těm státnicím dopotácím. Slíbit se to bojím, což je zlé. 

Je "pěkné", jak v sobě máme všechno zasunuté, aniž bychom měli nejmenší ponětí. Když jsem dnes nemohla mluvit, neseděla jsem vůbec tam, kde to vypadalo, že sedím, ale v Praze, tam, kde jsem sedávala před třemi lety, a dostávala podobné sady a taky nemohla mluvit. A po dlouhé době se mi chtělo brečet. Polk.

Trochu mě uklidňují Islanďani jemně bušící do hrnců. A taky jsem šťastná, že je kolem mě Brno a všichni, kdo ho tvoří. 

Jen ta fssssss mi kazí výhled, když sedím na kávě v Mezáči*

/// a proto vzpomínky na klidné léto ///

*

Obrysy*

Zima, která se někdy tak nadechla
že sis na ni mohl lehnout
nebo ti vnikla do úst
až jsi nemohl popadnout dech...

* zas a znova nasoukat pět švestek do ranečku, slzy tentokrát zamačkávat netřeba. Ádijé, drazí, zamávání a už je to pryč, neboj malá. Ze západu definitivně na východ // výdech. Několik blízkých střetnutí, vlak a zase vlak, objetí, hory (a) radosti. Popostrčení ještě o trošek, mezi kopce, kde hoří cikánské ohně, chlapi mají hrubé ruce, srnky a sýkorky jsou nejbližší sousedé a Fero ze skládky, co nám dává pitnou vodu a odhání psy, je Belmondovo odložené dvojče *

nikdy jsem nezažil pocit takové vlídnosti
ale zároveň i neústupnosti
protože Jaro znalo svou cenu...

* chvilkové vylodění se v bytě prostoupeném sluncem, klidem, kočkou, co mňouká švédsky a Švédkou, co mluví anglicky. Bayerova je můj nový Arbat, Leffe a kapůčínka na odpoledním slunci, rumy nad ránem. Škola jen tak, abych při nekonečném kafování nezapomněla, že ještě studuju, a že kávu celý život chystat netřeba. Výletní středy, být si jen spolu pro sebe a po svačince usínat v lese. A to je všetko? na hvězdárně s Marsem a Venuší nad hlavou. Praha, Olomouc, Vídeň, Leuven ~ nahlédnout, jak se mají, pohladit a zase zmizet. // ne, ona tady ani nebyla, to se ti jen něco zdálo, spi // Nemít počítač, mít čas a knihy. Sladké *

a Léto se rozpřáhlo od obzoru k obzoru 

až rozkošnicky se natáhlo a přikrylo 

všemi odstíny žluti a okru...

* nenadálý strach a uklidňování se, že to všechno zvládneme. Pohlaď mě, já pak trochu zapomenu. Vrátila se Zu, plachá a krásná, ještě voněla dálkou a vysokýma horama. Další krabice, další schody, další byt. Apatie a radost zároveň ~ nomádství je dar i prokletí. Tmavé lesy a kopce, na konci cesty snění o hospodě a o tom, že v červenci na ni vyděláme ten milión, ruku na to. Nevydělali, zato umím perfektně vykosťovat lososy, orientuju se v raccích a vím, kde je konec světa. Naopak se ztrácím v tom, jak se jmenují moje kamarádky příjmením a na děti si asi zavedu nový notýsek, ať to ještě někde nepropálim *

Filip Topol ~ Střepy

...a jaký byl/je váš skororok? *

Nádech posledních dní...

...nemá žádnou konkrétní barvu a nese se v duchu křehkosti a pomalučkého uzdravování* Už se nedokážu přinutit víc učit a od pátku se nořím do Andreyova a Saidina hlasu, hledám zapomenuté šperky a šaty, co by mi na jaře mohly slušet, a šmejdím po nábytku na nevyhazujto. Už žiju Brno. 

Přesto. Mám černé svědomí. 

Chodíte někdy na druhé pokusy? I když jsou až v září? Vykašlete se občas na něco, protože už prostě není odkud brát síly?

Nebo se umíte opravdu zakousnout a vydřete to?

...potřebovala bych namotivovat!

*

...a ne jen pořád snít...

*

Těším se ~ že už nebudu bydlet vedle největší díry do země, co když do ní jeden neuváženě skočí, tak vypadne až v Austrálii a cesta domů pak trvá o moc dýl * že za oknem nebude každý den jezdit sanitka coby taxík pro dědečky a babičky s igelitovýma ranečkama * na lidi, kteří se umí jen tak usmát na ulici, podržet dveře a vůbec, pozdravit * na cestu vlakem z Ústí do Brna * na Prahu se vším a všemi všudy * na vyšlapání si steziček mezi fss - czs - vlastním svědomím * na Botanickou nebo na Kaménku, páč jedno větší potěšení než druhý * že se rozjařeně potkáme na ulici * na hory šlehačkové i sněhové a pak už jen na jaro * na malou Tonču i Ráchel, co jim je teď hrozně a ještě víc málo, ale už jsou úplný hvězdy narozený s andělským polibkem * na to, jak budu postupně odkládat vrstvy, až nakonec skončím v děsnym hicu na koupáku ve Střelicích se žlutou a párkem * na polibky na záda a protahování hřbetů * na pomalá rána a dlouhé snídaně, ať už se Zu, Mou nebo Ka * na čtení a poslouchání, přesahy a dělání důležitého chmmm a žjóóóva při komentování astrofyzických vzrušujících historek, kterým nikdy nemůžu rozumět * ježíš, a jak já se těším na vás, moji milovaní * nejvíc!!!

...a tady to těšení vůbec nekončí, ba právě naopak! Je toho tolik! A nejlepčejší na tom všem je, že se těším i na věci, které byly předtím vždycky jenom jéžišmarjá a chytání se za hlavu. Jako třeba diplomka. Úhly pohledu se mění, umění je udržovat si dlouhodobě tu optimistickou iluzi*

...lullaby...

...a na co se těšíte vy, drazí?*

*

Cvrnk*

Nevím. V tom nejpevnějším slova smyslu. Co tím chtěli říct? Muži, samí muži, skoro, no jo. Tápu. Dávám si v tom šeru před obličej tlapy, abych se uchránila od zlého. Tuším, ale bojím se definitivních úsudků. Odrážet se od nepravd? 

Zase přišlo uvědomění, že abstraktní myšlení není pro kavárenskou slečinku jen tak nějaká samozřejmost, natož pak v angličtině. Jenže možná bych to nepochopila ani v češtině, kdo ví. Všechna antropologická esa na třistapadesátistránkáchuf za osm dní. Copak je něco takového vůbec možné? Narvat je všechny sakumprásk za sebe? Nebyli na to třeba moc tlustí nebo nějak divně fóbní?
Je jasný, že tohle je za hranicí, mojí, ale všichni říkaj it vil bí ól rajt dýr, hí is rilaxd end stéring on jór bůbs ál th tajm, tak já že oukej, gůd tu nou. Na vědomostech to sice ani zbla nepřidává, ale aspoň se tak nestresuju. Jenže tuším, že ono to jen přes ty prsa nepůjde. No co, vždyť opravný termín je v září, času dost. To si budu moc vzít i fajn šaty, že jo. A zajímavé to je, o tom zase žádná. Strauss a všichni tihle mýtičtí a bádaví mužové - kdo ví, na čem frčeli. Koňská sedativa?

Chm, taky jsem si v tom lehkém zmaru uvědomila, že intelektuální hvězda ze mě asi fakt nikdy nebude. Ale stejně, neměla bych to vzdávat. Když už ne chytrá, tak aspoň ne blbá. Už jen všechny ty nó-óbl knihovny, ve kterých člověk může tiše studovat, to je krása!

No a taky! Je leden! Trochu jsem se bála, nejistě přešlapovala na prahu, když se prosinec chýlil ke konci, ale ne. Nezklamal. *leden* Slovo, které zní pořád tolik!!! poctivě. To třeba takhle večer ležím v posteli, trochu se stresuju, to se přiznávám, ale pak si řeknu... leden, ach. A slyším, jak to jiskří. Jak mi úplně ty malé ledové vločky odlétávají od pusy a všude je tak nějak stříbrně leslko. A pak se zase trochu stresuju no a nakonec usnu. S lednem v objetí.

Už nemám střechu nad Brnem a pomalu ztrácím, z vlastní vůle, tu belgickou, při zemi. A můžete mi napsat vaše důvody, proč si chcete stáž zkrátit? Ano, můžu, už jsem se to hezky naučila říkat. Vaše důvody chápu, přijdou mi logické :). Nevím, zda logické, nevím, zda je tak úplně sama chápu, ale budiž. Hlavně nelitovat si myslím.

Mám to tu ráda, kdo by neměl. Ale divnější lidi jsem nikdy nepotkala. Když vám na otázku, zda je možné, aby místo vás tačiona chodily do angličtiny, odpoví: In Belgium we do not swap identities, říkáte si, že tady je něco špatně. Asi jsem pyšná na to, že jsem gangster z východu, kde ještě občas lidi normálně přemýšlí a nenosí si v hlavě podivné kanceláře plné příkazů a zákazů.


Go East!*