14. října 2007

Mraky se vznášej

Poslední tygří výkřik byl asi opravdu tak zlostný, že se mě můj zelený kutlošek snaží vypéct nějakým lišáckým naformátováním. Heh. Hehe. Ale je podzim, je v tom síla, ono se to vyzdraví.

*

Myšlenky mi dnes klouzaly do minulosti stejně nekontrolovaně jako mé pohorky na ledě. Skřítci nalezli i ty nejpečlivěji uložené balíčky, které měly být navždy zasunuté v archivu, a s velikou radostí vyhazovali vzpomínky do vzduchu. Freude Freude, ono na Tě dojde. A tak marně pátrám, kde se vlastně zapomnělo mé srdce. Zatím netuším. Protože přemýšlím, co vlastně "mé srdce" je. Možná, že tím podzimem.

*

Se všemi vyloupnutými kaštany, na kterých jsou nekreslené mapy k pokladu, se rok přehoupl do své nejkrásnější fáze. Krajina je ještě pravdivější než kdy jindy. Vpíjím se do ní jak alkoholik do prvního rumu, když mu v šest otevřou hospodu. Opíjím se ještě rychleji. Miluju podzim.

*

Miluju... To slovo rezonuje na dně tibetské mísy. Té, která zní pevně, ale sama sebe si uvědomuje ve chvění.

*

...voda se vznáší. Lítaj v tom draci.

2 komentáře:

kejklir řekl(a)...

Stopadesátý sonet o jaru

Jaro je tak křehké
až se světlo láme
pomalu
slimáčími růžky

se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je

*J*S*

..to jen pro kontrast, tygříku... a taky pro radost... :o)

kejklir řekl(a)...

jo a taky jsem si zahlasoval v anketě, ale máš tam opět chybu! ;o) správně to má být: "život je hořký! ...(B/b)ohudík!" :o)