Teplo, že ani dlaně nastavené lehkému větru vůbec nestudí. Jen si je nechat pofoukat. Vzala jsem to přes Žerotínovo náměstí k dómu, unášela se, nechala to procházet. Na Konviktu svítila všechna okna... a pak se zaráz zhasla. Poslouchala Sufjan Stevenson, Tata Bojs, Mňágu a jenom s úsměvem přikyvovala. Cestu mi lemoval konec loňských Vánoc v podobě spousty odložených stromků. Skoro jsem si založila útulek. Tak zase za rok... a ďábelsky se zasmál. Šla jsem za měkkostí světla a po cestě našla poválené negativy. Po zaváhání si jeden vzala, ať můžu vzpomínat dýl. Miluju večery v Olomouci *
20. ledna 2008
16. ledna 2008
Skácení
Andělé
Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé
Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje
A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět
Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět
*
4. ledna 2008
42 : 2 = půlmaraton
Už jsem zase psala nějaký psychologický vejšplechty, ale dneska se mi je podařilo včas a vědomě smazat :) A hned je mi líp, když mi není před očima smutno... zajímavý.
Zase leden, to slovo, který mám tak ráda. Měsíc ne, ale slovo moc. Krásně zní... tak poctivě, na nic si nehraje. Skoro jako by zvonilo. Malinko. * .
A s lednem... hm, taky jako každý rok. Naneštěstí, naštětstí. Zkouškové... uuuuuiiiii, uuuueeeee, brekeke. Hrabe mi z toho ostošest, páč učit se od rána do večera o halucinacích, bludech, vobludech, depkách a mániích... To prostě musí skončit po svým. Ještě když se do toho kouknete na Dogville a čtete Murakamiho. Trochu moc smrti najednou. Ale tatínek mi koupil pěkné zvýrazňovače. Takové barevné, eh.
Mám pocit, jako bych skákala ze kry na kru a s každým skokem byla blíž nejen tomu pevnému břehu, ale i té ledové vodě... co se točí, stočí, vezme. Kéž by po břehu alespoň přeběhl vlk, jako malé ujištění...*
Někam doskákat musím, to je jisté. A třeba ani ta voda by nebyla tak nelítostná. Jen už něco vědět, to by bylo krásné.
Jsem to moc nedodržela vzhledem k té první větě, což? Ale tamto bylo ještě horší, o dost :).
Ondra s bráchou se přihlásili na půlmaraton, tlesk tlesk tlesk! :)
Zase leden, to slovo, který mám tak ráda. Měsíc ne, ale slovo moc. Krásně zní... tak poctivě, na nic si nehraje. Skoro jako by zvonilo. Malinko. * .
A s lednem... hm, taky jako každý rok. Naneštěstí, naštětstí. Zkouškové... uuuuuiiiii, uuuueeeee, brekeke. Hrabe mi z toho ostošest, páč učit se od rána do večera o halucinacích, bludech, vobludech, depkách a mániích... To prostě musí skončit po svým. Ještě když se do toho kouknete na Dogville a čtete Murakamiho. Trochu moc smrti najednou. Ale tatínek mi koupil pěkné zvýrazňovače. Takové barevné, eh.
Mám pocit, jako bych skákala ze kry na kru a s každým skokem byla blíž nejen tomu pevnému břehu, ale i té ledové vodě... co se točí, stočí, vezme. Kéž by po břehu alespoň přeběhl vlk, jako malé ujištění...*
Někam doskákat musím, to je jisté. A třeba ani ta voda by nebyla tak nelítostná. Jen už něco vědět, to by bylo krásné.
Jsem to moc nedodržela vzhledem k té první větě, což? Ale tamto bylo ještě horší, o dost :).
Ondra s bráchou se přihlásili na půlmaraton, tlesk tlesk tlesk! :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)