Teplo, že ani dlaně nastavené lehkému větru vůbec nestudí. Jen si je nechat pofoukat. Vzala jsem to přes Žerotínovo náměstí k dómu, unášela se, nechala to procházet. Na Konviktu svítila všechna okna... a pak se zaráz zhasla. Poslouchala Sufjan Stevenson, Tata Bojs, Mňágu a jenom s úsměvem přikyvovala. Cestu mi lemoval konec loňských Vánoc v podobě spousty odložených stromků. Skoro jsem si založila útulek. Tak zase za rok... a ďábelsky se zasmál. Šla jsem za měkkostí světla a po cestě našla poválené negativy. Po zaváhání si jeden vzala, ať můžu vzpomínat dýl. Miluju večery v Olomouci *
1 komentář:
mrůůůů....!
ach
a jiná citoslovce
jestli někdy
tak v lednu je mi
na rozpadnutí krásou
ale ten vítr!
ten vítr!
uáááááááááá!
Okomentovat