Pod brněnskými nebi

Při usínání intenzivně přemýšlím, jaký nejkratší čas mi ráno bude stačit, abych se upravila do stavu spokojenosti sama se sebou a zároveň neprošvihla poslední spoj, kterým budu v práci včas. Po (drahocenné) čtvrthodině nastavím budík a propadám se do naléhavých snů, divočejších než mnohé westerny, které úlevu nepřinášejí.

Tu dum tu důůů, tu dum tu dúúú... první tlápnutí naslepo. Za chvíli ta samá melodie (vstávací par excellence) a opět ten neohrabaný pohyb "rukou kamsi". Pak už jen běh na trase koupelna, kuchyň, pokoj, rychle čaj s mlékem, do chleba alespoň jednou kousnout a s těžkým srdcem ho nechat okorávat na stole. K vypočítanému ideálu daleko, ale co už, klíče klíče klíče!!! a běh na šalinu s nervózním intermezzem v trafice.

Krásně kovanou branou veplout do probouzející se kavárny. Nohy dolů, dvě plonkové kávy, pohladit všechny stoly, začít nahřívat hrnečky...

První pressa a noviny, štamgastský fernet, sem tam nějaké latté a čaj, bábovka... to se nenápadně přelije do etapy kofol, piv, citronád, legránžů, čokolád, toustů a panini... a pak už všichni, všechno, najednou a pokud možno co nejrychleji. O nedbalé eleganci se už dávno mluvit nedá. O půl čtvrté házím ručník do ringu, odfoukávám imaginární ofinu z čela a neumím ani do pěti napočítat.

Ještě o kus později vycházím z kavárny a na tváři mě pořád šimrají odpolední paprsky slunka. Málo co mě umí po zimě pohladit víc... a tak se vydám jen tak bloumat městem, pro kus zeleniny a vůbec, vzduch ~°~°~°~

V kapse první vydělaná dýška. Je to fajn pocit, už vážně dlouho jsem žádné peníze zaslouženě nezískala.

Unavená, ale spokojená... doma dojídajíc oschlý chleba z rána a u toho malinko bádajíc nad létem a podzimem, co mi letos asi přinesou.

A když se mě teď někdo ptá, co dělám, tak jen jediné - netrpělivě čekám na jaro! :)