Podzim...

Je to divné, touhle dobou jsem vždycky zasedala do nějaké školní lavice, abych byla ještě chytřejší... a teď, když tomu tak poprvé není, se cítím prazvláštně. Asi jako když mi po půl roce sundali rovnátka a já měla ještě další dva roky pocit, že mi pořád něco chybí...

Dneska, když do mě někdo popáté strčil a klasicky se neobtěžoval omluvit, jsem se vztekala nad tím, jak jsou lidi hrubí a dostala jsem se až do stádia, že mě všichni serou. Pak jsem si uvědomila, že to asi není nejlepší, ale že fakt nevím, jak proti téhle natvrdlosti bojovat, už jsem na to vynaložila spoustu sil. Vůbec, v tomhle té Praze ani za mák nerozumím... Přemýšlím o vandalské samolepkové kampani :).

Před rokem Dead Valley, před týdnem Slovensko, kde budu za půl roku, za rok...?

...hledám někoho na cesty, delší cesty...

Zn. Stan mám ,)

yummy yummy

V úterý jsem poprvé v životě podusila/upakla rýži v troubě a byla vý-bor-ná!! :)) Jsem na sebe fakt hodně pyšná ,)).

Jinak s Kroupovic statky, které mi byly obřadně předány, se dějí věru zajímavé věci. Poprvé v životě jsem pochopila proč vzniklo označení brambor A, B, C,... Když jsem si udělala kaši z těch, které rozhodně na kaši vnitřně nastavené nebyly... zlatý pytlíky! Ale snědla jsem to, žaludek byl na několik hodin zacementován :). Ale dobré poučené pro příště, již snad nedojde k takto laickému znehodnocení tak luxusního zboží :).
Syrečky... ty už odešly vlastní cestou, kucí... ale daly by se vystopovat :)).
Cibule a česněk jsou peklo, vypaluju červa o sto šest, oči také :).
Roláda is still alive!! Unbeliable...
Med... mruuuuu.............. :)
Příště se těším ještě na slivovici :))).

A o víkendu naše klasické olomoucké obžeství, chuchuuu, to zas budou bříška spokojená ,)).

Ale důlěžité je hlavně to s rýží! :)

peach - plum - pear

Taková pěkná hra světel, citlivá... to byly poslední dny. Dozvuky se ještě přelévají po zdech, občas i přese mě... spokojeně si zapředu a cítím to teplo.
Byly to takové malé momenty, přesně jak jednotlivá políčka na negativu... cvak. A pak si to zrychleně promítat na zeď, cvak cvak cvak cvak... Mohla bych to dát všechno za sebe a smát se, usmívat se, podivovat se. Tolik neočekávaných, ale zejména neočekávané blízkých setkání v jednom dni jsem už dlouho nezažila. Trochu se snažím nahlodat svoji podezíravost a připustit si, že i v Praze jsou moc fajn lidé. Ale je zajímavé, že se víceméně potkáváme mimo Prahu.
Krista má nekonečnou pravdu, Praha smrdí. A dost.

Jako nejlepší tanečníci disco jsme to pak rozbalili při koncertě kapely, jež zpívá jazykem nikdy nevzniknuvšího národa. Ale je dobré, že ten nikdy nevzniknuvší národ zná disco, to se cení.

Taky jsem si málem vzala psa. Ale nevzala, asi jsem se mu znelíbila že jsem byla moc přísná. Tak přemýšlím, jestli občas nejsem moc hysterická. Bohužel se bojím, že ano.

A přemýšlím i nad dalšími věcmi... konečně se z jistého úhlu pohledu začínám tak trochu sžívat s některými stránkami mého pobývání v Praze, pořád je ale ještě co ladit. Třeba nezajíždět s kolem do tramvajových kolejí... věc na oko povrchní, ale nenechte se zmýlit.

Hrozně mě mrzí, že jsem nebyla na Radiohead. Jsem to ale hlupec, ojojooooj! A asi tu bude Bregovič. V září. A já tu nebudu. To už radši ani nekomentuju.

Bachtale!

After one month in Prague

Mám první práci ve svém životě, stejně tak poprvé svůj vlastní pokoj, ale pořád se mě drží neskonalá touha odjet. Španělsko, Portugalsko, Itálie... Erasme, buď můj! Nejdřív bych ale měla dodělat bakaláře a dostat se na magistra, no...:). A Kavkaz... ooo, ty sny, kéž stojí při mě :).

Přemýšlím, jestli jsem se trochu předčasně nezajela do nějakých podivných struktur...

Ale lůzr jsem pořád stejný, takže o sebe zase takový strach nemám :)).

Třeba včera... jedu do Berouna dělat rozhovor. Přesně v ten moment, kdy mám můj vlak vyjíždět z Prahy, akorát tak abych v Berouně měla dost času, vykolejí panťák v Řevnicích. No, a už to jenom naskakuje... 10, 20, 30 minut... tuhne mi úsměv.
Do Berouna se doplazíme v jednu (cestou mi dělají společnost rozverní ajzboňáci), takže makám na úřad, bloudím, dojdu tam zpocená jako čuňa... Paní ředitelka mě poměrně mile přivítá, přehlíží jak ze mě lije, ale řekne mi, že se to trochu komplikuje, bo je dneska vykradli... No nic, říkám si, snad za to nemůžu, ani za ten vlak... Pak mě pošle za ochotnými úředníky, abych je vyzpovídala... když chci po hodině vypnout nahrávadlo, zjistím, že to ani nemusím dělat, protože se vyplo už dávno... v jeden den třetí mdloby. Občas se mi hlavou mihnou slova jako profesionalita a pak hodně nadávek na mojí adresu...
Rezignovaně se tedy vydám na nádraží, přejdu most, stejný jako jsem přecházela cestou z nádraží... a nádraží nikde. Jen cedulka která ukazuje na druhou stranu řeky. Tak to už je moc.
Nakonec se mi podaří chytnout nějaký zpožděný vlak, což je dobře, protože další radši zrušili, a já si to šinu do Prahy průměrnou rychlostí 15 km/h, ale už mi to bylo fakt úplně jedno.
Jestli já se nehrnu někam, kam nemám... měla bych se nad tím zamyslet.

Mimo jiné se snažím objevovat Prahu a je to dost intenzivní. Zatím jsem z toho trochu rozpačitá... a jo, fňukám po Moravě. Je to tvrdý a tak trochu kdo z koho...

Tak snad to vyhraju! :)

Pátek je již dnes!