Bílý králík ukázal vlevo a hodinkám se zatočila hlava

Návrat marnotratné dcery. Příjezd do rodné hroudy skoro o den později, než jsem slibovala, a pak jen na "jedno" a domů tak akorát ke snídani. No, pořád lepší čas než minule. Další z propitých, ale hlavně slovy protkaných nocí s Im, chvíli smích a pak zase pytle s kamením na zádech, které se musí odnést ještě hodně daleko... Taky notná dávka nejistoty a rozpaků, nádech chtění ale zmatek na všech frontách, pusa na rozloučenou a propastná dálka dalších dnů.

Trolejbusák se s tím cestou domů nemazal, zastávky projížděl a za jízdy jen otvíral a zavíral dveře. Musela jsem se vážně hodně smát a do toho to ráno a světlo a vůbec, jako by ani nebylo po noci a pak už jen peřina, pod kterou mi bylo děsně teplo.

...If you close the door
the night could last forever
Leave the sunshine out
and say hello to never...

Dneska jedna z nejkrásnějších cest vlakem. Nejen proto, že jsem potkala Sm a Čí, ale to světlo, TO světlo... vpíjela jsem se do zapadajícího slunce a zeleného moře občas protkaného štráfkem žluté a polehávajícími kravami. ...měla jsem sto chutí vystoupit z toho plechového přízraku, co nestaví nikde než v Macondu, a ponořit se do vší té nádhery. Tak snad co nejdřív, třeba v Bezpráví*

Pán s mašlovačkama v myší díře si pořídil novou námořnickou čepici, celý tak nějak září a dokonce i ty mašlovačky, což je po letech v tom nejšpinavějším brněnském podchodu prostě zázrak a nic míň.

Miluju pocit, když poprvé v roce odložím štrumfky a vyjdu do ulic s holýma nohama. Je to skoro jako být nahá a rozjařenost se mísí se studem, ale je v tom spousta radosti :).

Na okraji střepu třpytí se duha

Tři dny měla v uších Cermaque Circus a z váhy slov náladu vylouhovanou v hodně hustém logru. Je to krásný, moc, jen se to nesmí přehánět.

...a až ti bude Anežko,
těžko,
nakresli měsíc s podolkem,
a nazývej ho pacholkem,
že špatně řídí
nálady lidí,

a že nutí oceány

dělat kliky pod parníky...

Právě TEĎ doma, navrátivší se od zeleného piva a nekonečného frmolu. Na kole zima nejen za ušima a vůbec, až do morku kosti, ale ptáci zpívali do rytmu šlapek a policajty naštěstí nepotkala.

Jak se asi žije taxikářům?

...podivná to subkultura*

...tak honem vysát sny a za méně než co by na prstech jedné ruky spočítal opět zpátky do rabóty...:)

Nastav nohy k nebi

 ...a zbytek se za zavřenými víčky odehraje tak rychle, že se nestihneš ani nadechnout*

Ráj leží vždycky o kus dál

Čirá radost být s dalšími tři sta okolenci králem brněnských silnic, aniž by mi auta olizovala zadní odrazku nebo naopak já masakrovala chodce na nečekaných přechodech skrytých za křižovatkami. Ve k tomu upekla lahodnou bábovku, slunko bylo, pentle byly, na Svoboďáku jsem sice kolo nad hlavu zvednout nedokázala, ale celkově to byla chvíle hladivá a splývající a kéž by to tak bylo stále. Jezdit na kole je sexy a kdo tvrdí, že ne, je zlý jazyk :).

Vášovi upadla kytara a musel to tedy zvládnout "jen" on a jeho tělo... a zvládli to spolu věru dobře! Skoro jako kdyby spolu žili... Lišáci...

Jirka Jelínek a DNO v Trojce fenomenální! :) Zabřichosepopadala od začátku až dokonce a ještě si u toho zopakovala Starý zákon, ejchuchu. Cermaque Circus pohladil, něžně a intenzivně. Jakubovy zhudebněné básně jsou malé klenoty, které v průběhu koncertu nenápadně vzlétají ke stropu, a když  pak jde člověk domů, září mu měkce nad hlavou ještě dlouho*

...napůl chceme

napůl sníme

napůl si jen překážíme

v lásce je však napůl víme

je způli jen lež

jen způli je lež...

Jediné, co mě teď trápí, je zítřejší premiéra. Víckrát se do divadla s hromadou egoistů vrhat nebudu. No, spíš se do divadla všeobecně už vrhat nebudu. 

Za rozbor by ještě stála naše bytovo-hmyzoidní situace, ale nemám sílu ani odvahu to blíže popisovat. Jestliže se někdo vyžíváte v desinsekci, přijďte se vyřádit!

A nebo přijďte jen tak, jestli vám nevadí trocha havěti :).

Smrkat do trika povoleno

Tělo je stále podivně oslabené, zato duch prahne a cpe se skoro tak jako ve Velké žranici. Mimo jiné se mi už dlouho nestalo, abych měla rozečtené tři a půl knihy najednou a je to super. Řád v tom opět nemám, záleží jen na tom, jaká mi zrovna rozměrem padne do zavazadla a zpravidla je to ideální volba. I když teď jsem si koupila batoh, na který dost lidí reaguje větou „A odkud jedeš?“ (odpověď z Francouzské není podle jejich výrazu uspokojující) a v něm se toho utopí věru mnoho :).

Za okny už se promítaj jenom jarní diapozitivy a je to moc krásný. Komín se zas na chvíli skoro celý schoval za znovuzrozený strom a světlo je o dost dýl a je takový jiný. Krásně žlutě kreslí po starých cihlách, co jich tu máme dost.

 (východ a západ světa na pozadí Brahmsových Maďarských tanců)

Včera jsem v práci vylila bílý i červený (zákazníkům jsem velkoryse nabídla, že je osolím, budou-li chtít. Nechtěli, hm:) a záhy taky zjistila, že na přerážení sudů talent opravdu nemám (ale zároveň byla uklidněna, že nevybuchnem, uf). A pak šel jeden pán na záchod a tak na mě hleděl, až naboural do stolu – takže svět je v rovnováze, můžeme být klidní :).

V pátek nečekaný výlet do Trojky. Ze sto šedesáti korun jsem dala deset pánovi-v-taky-páteční-náladě na víno s tím, že mi zbude na hermelín a tři. Hermelín se nekonal a na piva jsem si musela v závěru půjčit. První letošní večer na zahrádce, ještě trochu zima ale jen tak, aby jednoho udržovala v bdělém stavu, takže vlastně dobrý. Ptala jsem se Sm jak že se pozná ta deprese a no… zajímavý. Nějak jsme se na tom zasekli a poté co mi všichni řekli, že je normální, když jí člověk občas nějaký prášky, připadala jsem si nenormálně já. Je nebo není? Jíte nejíte? Není lepší hromada banánů se serotoninem? :)

Velký těšení na šestnáctý duben! U příležitosti bratrova jubilea se budou dít věci! Odpoledne cyklojízda zakončená pod Špiláskem a tam už nachystaní Ty Syčáci a vůbec, juchůůů! Večer DVA či Cermaque Cirkus. Je mezi čím vybírat a to je pak sladce. A já vím, že počasí bude sváteční a nálada taky a pentle povlajou. Tak se stavte :).

Nevím, proč mám posledních pár dní tendenci psát tímhle hajdeláckým a neučesaným jazykem, který sama tři sta čtyřicet dva dní v roce nemám ráda, ale teď v něm jednoduše přemýšlím a jinak je to na sílu.

Hodně lidí má na svých blozích poslední příspěvky věnované snům… interesantní. Jsou silný dny a noce ještě víc*

* * * a půl

Sny dnešní noci naprosto skvělý. Včera jsem usínala s hlavou v Gruzii a u holek, protože TO je neopakovatelný a když už TO nemáte, vzpomínky (a srdce) můžou i hořkosladce bolet. A pak přišly a s nimi i satisfakce.

Stály jsme na poušti ve velkém trojúhelníkovém výřezu, který byl součástí kruhu, za nímž v některých místech končil svět (možná to byl velký medovník). Po pravé ruce, skoro na dosah od nás, byl výřez tak trochu slumové Indie. Nalevo pak kousek Egypta s vembloudama pyramidama a vším, co k němu patří. Mezi nimi  nekonečně hluboká zaprášená propast a nikde žádné nebe. Indie nám přišla zajímavější, a tak nejdřív tam. Byla čarokrásná i v těch prostých odstínech hnědé. Pak zpět do trojúhelníku a odtamtud do Egypta. Taky asi dobrý. Všude to mělo charakter pouště, ale ne jako třeba Sahary, spíš takový ten americký západ říznutý Pákistánem. Nejvýrazněji si pamatuju Káčiny vlasy v copu, Téřinu zelenou halenku a cígo v ruce a pak velbloudí hlavu, co jsem ji měla pořád u té své... asi jsme se kamarádili. Oba dva jsme měli na hlavě barevný šátek.

střih

Natáčení milostné scény. Intimita těl, drobné polibky na mužská záda a ruce šmejdící všude možně. Neudržel se a prudce mě políbil. A tomu přihlížející a velmi nas*aný Té, který tam byl navíc. Překvapila mě podoba mužovy tváře, když se otočil. Teď už bych ho zase nepoznala.

střih

Vycházím z malého hliněného domu a na okraji skříně sedí obrovská, tak třiceticentimetrová kobylka. Divně se na mě dívá. Když vyjdu ven, začnou na mě ty velký potvory útočit, ale jsou plastový, bílomodrý a trochu s metalízou. Na druhý straně dálkovýho ovládání není nikdo, kdo by tomu udělal přítrž. Naštěstí po jednom plácnutí padaly na zem jako obyčejný český mouchy. 

střih

Zima na čepice a tlustý bundy, ledové moře, velké lodě, záliv, občas vykukující tráva, silní chlapi, tuleni a tučnáci. A přitom jsem podle mě pořád tak trochu viděla na tu poušť, na ten trojúhelník.

střih

Měla jsem psa. Myslím, že byl černej, hladkej a měl krásný oči. Smál se.

fragmety. těším se, až se tam zase vrátím.

PS: Přála bych si umět zhmotňovat sny jako ta holčička v Bibliotheque Pascal. Alespoň některé...*

Nad voňavou kávou

Zamáčknutý budík a pak už jen probuzení na hranici stíhatelnosti. Já nic, ale  tělo a oči jasně řekly ne... tak jsem se jim po pár záblescích výčitek (ráda) podřídila a spokojeně si znovu přítáhla peřinu k bradě. Škola se dnes opět nekoná a vůbec, mám s tím životním řádem nejspíš dost problém. A všechno by přitom bylo o tolik jednodušší, kdybych mohla chodit do školy a po městě v pyžamu... No řekněte, neusnadnilo by vám to život? :) Mně dost.

V úterý diskuzní večer s Jiřinou Šiklovou. Moc si jí vážím, ale tak nějak se naplnilo to, čeho jsem se předem obávala. Tématem bylo stáří a jak to napsat, aby to nevyznělo hanlivě... v podstatě to byla i praktická demonstrace stáří. Večer byl dost nesouvislý a převážně vypravěčský, s absencí závěrů...  /pro nás v zadní řadě navíc segmentovaný různě hlučnými mrazícími fázemi ledničky s dorty/  Ale témata k zamyšlení se i tak objevila, to se musí nechat, a není od věci si přečíst její teňunkou knihu Matky po e-mailu, kde je mnohé o stáří a mezigenerační solidaritě zpracováno uceleněji a přehledněji.

...na druhou stranu je bezmála obdivuhodné, kolik je v téhle ženě stále energie. Otázkou spíš zůstává, jak s ní naložit.

//

Když jsem včera usínala u poslechu Tajemného hradu v Karpatech, příběhu lásky až za hrob, přemýšlela jsem o tom, jak je možné, že když se doopravdy zamilujem (tím závratným a dechberoucím způsobem, jak zpívají vševědoucí Nedvědi - dvakrát či třikrát je moc, i  jednou je dost, hehe), jak to, že se vše může zase vytratit? Obzvlášť když je taková láska opětovaná stejnou měrou? To vám povím, příliš nechápu, a taky se mi to vůbec nelíbí... 

(jako já vím, že on tam kus té velké lásky vždycky zůstane, na věky, ale ten to zpravidla nezachrání)

Káva dopita a na obloze skoro poledne. Ideální čas pro vkročení do nového dne (no sarkasm). Dnes má být až 22°C ve stínu! Tak hurá ven, možná i bez punčošek :).

A jak vy a dlouhoočekáváné jaro...? Co teď čtete a posloucháte či jinak vstřebáváte? :)

...já třeba ptáky... asi je nahraju, abych si je mohla pouštět i v zimě...:)

Nic už není jak bývalo a mně je z toho i trochu smutno*

Hledám lásku vlásku...

Nějaký dobrovolník? :)

/don´t be shy :)/

Het geluid van gelach in het Nederlands?

Po těch pár dnech vím, že tam budu moc žít. Rok. Že se snad naučím do toho místa patřit. Uteče to, těžko ale říct jak. Chci nebo ne? Čekají na mě vafle, Hoegaarden, jezera, Pangea, plechové nebe, flámování a smích,  prach, smog, štrůdly cyklistů, deky na zahrádkách, malý pokojíček co je skoro výlohou, podivní spolubydlící, spousta dřiny a snad i Syřan (ten hlavně) a Američan. A pak moře Rumunů, Albánců, Italů a vůbec lidí ze všech koutů světa, všichni multilingvní tak, že si asi budu hrát na hluchoněmou (no, hrát...), abych nemusela kápnout božskou a prokázat své lůzrovství.

Mám z toho krapet vítr, ale ten mi určitě rozežene ten pravý, který má v téhle podivné zemi pré, neboť mu v cestě nestojí žádné kopce ani lesy... 

/toho se obávám nejvíc, já, děvčátko tak trochu z hor.../

Asi budu hodně poslouchat Nicka Cavea, ale stěžejní je tahle písnička...

...při té budu  v e l m i  d l o u h o  snídávat*

...čím víc času trávím na západě, tím víc se utvrzuji o východě... já ty kořeny jednou najdu...

A za okny prší... nádech. Před chvíli, když jsem šla domů, cítila jsem na kůži teplo a ve vzduchu tu posvátnou předdešťovou vůni... mrúúúú, krása... a když bude pršet i zítra, nebudu muset do rabóty ,).