25. února 2014

* Pohled / pohlaď *

Od chvíle, co se část mého života přesunula na internet, a zároveň se stalo standardem, že jsem v jakoukoliv denní (a mnohdy i noční) dobu k zastižení na telefonu, začaly některé věci z mé strany tak trochu drhnout. Po těch zhruba třinácti letech (!!) to se mnou vypadá asi takhle:

Zatímco ještě před třemi lety (o předchozích letech nemá cenu mluvit vůbec) pro mě bylo zelené tlačítko na telefonu něčím tak odpudivým, jako jsou mastné fleky od zvratků na chodníku, dneska už se považuji za celkem vyzrálou telefonistku. Jsem schopná čísla vytáčet z vlastní iniciativy a dokonce přijmout i tak osmdesát procent hovorů. No jo, klepu si na rameno a skoro přemýšlím, že bych se za to odměnila. Šikovná, říkám si. Můj úhel pohledu.

Co se ale týče e-mailů, smsek a nedejbože zpráv na fb, lze to shrnout jednoduše - katastrofa. Přistihla jsem se, že e-maily začínám otvírat čím dál méně, třeba až několik dní či týdnů poté, co mi dojdou. Stejně tak zprávy na telefonu - klidně na sebe nechám celý den blikat upozornění, ale prostě - nechce se mi to číst. Ambice otvírat zprávy na fb jsem naštěstí neměla, takže tam si nic nevyčítám. Uf. 

Asi bych se tím vůbec neznepokojovala, nebýt skutečnosti, že všechna ta systematicky opomíjená sdělení jsou od mých přátel, rodiny... jednoduše od lidí, kteří jsou mi blízcí. No jo, v práci, tam čtu všechno poslušně ein zwei a odpovídám jako hodinky, to jen kdyby někdo pochyboval. Moje ignorace nevyplývá z toho, že by mě nezajímalo, jak se ostatní mají, v kolik hodin máme v pátek dorazit atd., prostě že bych se jim systematicky vyhýbala... Je to hlavně proto, že...

...mám pocit, že na všechny tyhle elektronické zprávy bych správně měla reagovat rychle a s lehkostí. Třeba na smsku. Přitom mnohdy sbírám síly i několik dní. Štvě vás, když vám někdo třeba čtyři hodiny neodpoví? A co teprve potom dva dny? Týden?

...mě neskutečně rozčiluje funkce, která druhé straně ukazuje, že už jsem si "psaní" přečetla, ale ano, JEŠTĚ JSEM NEODPOVĚDĚLA. Orwellovské peklo, welcome home. Služba příjemná jako špendlík, který se mi zapíchnul pod nehet. Jaký váš postoj k téhle funkci? Využíváte této možnosti? Nebo vás také trochu děsí? Znechucuje? Těší?

...že se předpokládá, že odpovíte. Alespoň krátce, ale sluší se to. Nebo se pletu?

...že se pak musím omlouvat, že neodpovídám.

...a také proto, že je hrozně snadné vyložit si napsaný text úplně jinak, než jak se to ve skutečnosti má.

Zjistila jsem, že moje nejoblíbenější forma komunikace jsou kromě osobního setkání stále pohledy a dopisy. Bez všeho toho plevele smajlíků a zkratek. Je to něco, co mě vždycky vnitřně těšilo. Malý tvůrčí proces. Inspirací je mi v tomto směru Mou a ti blízcí, kteří nám s různou pravidelností sytí schránku. I na pohled se dají napsat zásadní sdělení typu: "A co letos Gruzie? Přemýšlej o tom." 
Pohledy, co nám chodí, jsou oboustranné poklady. Mají tvář. Kousky do mozaiky, malá galerie.

My posíláme všechno možné. Třeba i staré jízdenky z vlaku. Někdy dojdou, jindy ne. I v tom je kouzlo.



Ale pozor, i mezi pohledy se občas najde Darth Vader!!


* A jak to máte vy? *

7. ledna 2014

Re:start

Ohromení, že si ještě více jak po roce pamatuji heslo*

...uch...

......uch.....:)

Rok je hodně. Tolik, aby se událo pár věcí "zásadního významu", nemálo věcí "většího významu" a ještě víc, aby se stihlo prožít spousty malých radostí i smutků. Heslo "co tě nezabije, to tě posílí", jsem si (myslím) v tom uplynulém prožila ~ zvnitřnila dokonale a s odstupem času mi nezbývá, než dát mu za pravdu. Jizvy na odřených kolenou vám tyhle pekelný okamžiky vždycky spolehlivě připomenou, ale taky sledujete, jak se čím dál tím víc hojí. A pak si je prohlídnete už jen občas, letmo... Drobné zářezy na pažbě*

A ač se to tak třeba z úvodu nezdá, jsem štastná. Napsané to zní hodně divně, až nevím, co s tím. Nicméně. Mnohdy je pro mě větším trápením strast druhých, blízkých i vzdálenějších, ale čím víc posiluju sebe, tím víc jsem pak oporou jim. Proto díky Mou a celé smečce za otevřené náruče, proputovaným Karpatům a Kavkazu za hory, konejšivost a ticho a víkendům a prázdninám za to, že jsou. A že loňský rok byl tak parádní, jak byl. Tolik krásy! A tolik učení se... Fjuuuu......*

Třeba je tenhle post patetický restart mých zamrzlých prstů a zlenivělých myšlenek. Snad už to přístě nebude taková selanka, tfuj. Snad nepřijde další roční agonie. Ale i kdyby... nejsou ty internety vlastně už tak dost zahlcený?


....................................................................................................................


/...dneska jsem dočetla Osvětimskou knihovnici a potom poslouchala Schubertovu Der Tod und das Mädchen. Vřele doporučuji obojí, ale ne v tomhle pořadí*/

4. října 2012

Žblebt*

Někdy si myslím, že jsem mistrsvětaomeleta a pak ten dopad, no ojoj. Tak třeba dneska, když se z kecky od kafíček stala paralyzovaná mrkací panenka, co má pocit, že se neumí ani podepsat. 

Ty naše vysoké školy, 
berou mě z toho mory. 
/jó rap - ten může a bývá trapný, takže žádné stydění/ 

V průběhu magisterského studia jsem spíš degradovala než co jiného, všechno levou zadní, ovšem to finále  zatím příliš elegantně nevypadá. Bohužel jsem ale jiné hodnoty při svém studentském životě "neměla čas" vytvářet, takže se zdá, že by se teď asi hodilo to dokončit. A myslím, že to samé si říká i moje první babička, moje druhá babička, můj nejurýpanější strýc a naši, kteří možná už i sloupávají každý večer samolepku ze zdi, jak se nemohou dočkat (ale jsou zlatí). 

No, tak já doufám, že se k těm státnicím dopotácím. Slíbit se to bojím, což je zlé. 

Je "pěkné", jak v sobě máme všechno zasunuté, aniž bychom měli nejmenší ponětí. Když jsem dnes nemohla mluvit, neseděla jsem vůbec tam, kde to vypadalo, že sedím, ale v Praze, tam, kde jsem sedávala před třemi lety, a dostávala podobné sady a taky nemohla mluvit. A po dlouhé době se mi chtělo brečet. Polk.

Trochu mě uklidňují Islanďani jemně bušící do hrnců. A taky jsem šťastná, že je kolem mě Brno a všichni, kdo ho tvoří. 

Jen ta fssssss mi kazí výhled, když sedím na kávě v Mezáči*


/// a proto vzpomínky na klidné léto ///







*

7. srpna 2012

Obrysy*

Zima, která se někdy tak nadechla
že sis na ni mohl lehnout
nebo ti vnikla do úst
až jsi nemohl popadnout dech...


* zas a znova nasoukat pět švestek do ranečku, slzy tentokrát zamačkávat netřeba. Ádijé, drazí, zamávání a už je to pryč, neboj malá. Ze západu definitivně na východ // výdech. Několik blízkých střetnutí, vlak a zase vlak, objetí, hory (a) radosti. Popostrčení ještě o trošek, mezi kopce, kde hoří cikánské ohně, chlapi mají hrubé ruce, srnky a sýkorky jsou nejbližší sousedé a Fero ze skládky, co nám dává pitnou vodu a odhání psy, je Belmondovo odložené dvojče *

nikdy jsem nezažil pocit takové vlídnosti
ale zároveň i neústupnosti
protože Jaro znalo svou cenu...


* chvilkové vylodění se v bytě prostoupeném sluncem, klidem, kočkou, co mňouká švédsky a Švédkou, co mluví anglicky. Bayerova je můj nový Arbat, Leffe a kapůčínka na odpoledním slunci, rumy nad ránem. Škola jen tak, abych při nekonečném kafování nezapomněla, že ještě studuju, a že kávu celý život chystat netřeba. Výletní středy, být si jen spolu pro sebe a po svačince usínat v lese. A to je všetko? na hvězdárně s Marsem a Venuší nad hlavou. Praha, Olomouc, Vídeň, Leuven ~ nahlédnout, jak se mají, pohladit a zase zmizet. // ne, ona tady ani nebyla, to se ti jen něco zdálo, spi // Nemít počítač, mít čas a knihy. Sladké *

a Léto se rozpřáhlo od obzoru k obzoru 
až rozkošnicky se natáhlo a přikrylo 
všemi odstíny žluti a okru...

* nenadálý strach a uklidňování se, že to všechno zvládneme. Pohlaď mě, já pak trochu zapomenu. Vrátila se Zu, plachá a krásná, ještě voněla dálkou a vysokýma horama. Další krabice, další schody, další byt. Apatie a radost zároveň ~ nomádství je dar i prokletí. Tmavé lesy a kopce, na konci cesty snění o hospodě a o tom, že v červenci na ni vyděláme ten milión, ruku na to. Nevydělali, zato umím perfektně vykosťovat lososy, orientuju se v raccích a vím, kde je konec světa. Naopak se ztrácím v tom, jak se jmenují moje kamarádky příjmením a na děti si asi zavedu nový notýsek, ať to ještě někde nepropálim *

Filip Topol ~ Střepy

...a jaký byl/je váš skororok? *

29. ledna 2012

Nádech posledních dní...

...nemá žádnou konkrétní barvu a nese se v duchu křehkosti a pomalučkého uzdravování* Už se nedokážu přinutit víc učit a od pátku se nořím do Andreyova a Saidina hlasu, hledám zapomenuté šperky a šaty, co by mi na jaře mohly slušet, a šmejdím po nábytku na nevyhazujto. Už žiju Brno. 

Přesto. Mám černé svědomí. 

Chodíte někdy na druhé pokusy? I když jsou až v září? Vykašlete se občas na něco, protože už prostě není odkud brát síly?

Nebo se umíte opravdu zakousnout a vydřete to?

...potřebovala bych namotivovat!

*

...a ne jen pořád snít...

28. ledna 2012

*

Těším se ~ že už nebudu bydlet vedle největší díry do země, co když do ní jeden neuváženě skočí, tak vypadne až v Austrálii a cesta domů pak trvá o moc dýl * že za oknem nebude každý den jezdit sanitka coby taxík pro dědečky a babičky s igelitovýma ranečkama * na lidi, kteří se umí jen tak usmát na ulici, podržet dveře a vůbec, pozdravit * na cestu vlakem z Ústí do Brna * na Prahu se vším a všemi všudy * na vyšlapání si steziček mezi fss - czs - vlastním svědomím * na Botanickou nebo na Kaménku, páč jedno větší potěšení než druhý * že se rozjařeně potkáme na ulici * na hory šlehačkové i sněhové a pak už jen na jaro * na malou Tonču i Ráchel, co jim je teď hrozně a ještě víc málo, ale už jsou úplný hvězdy narozený s andělským polibkem * na to, jak budu postupně odkládat vrstvy, až nakonec skončím v děsnym hicu na koupáku ve Střelicích se žlutou a párkem * na polibky na záda a protahování hřbetů * na pomalá rána a dlouhé snídaně, ať už se Zu, Mou nebo Ka * na čtení a poslouchání, přesahy a dělání důležitého chmmm a žjóóóva při komentování astrofyzických vzrušujících historek, kterým nikdy nemůžu rozumět * ježíš, a jak já se těším na vás, moji milovaní * nejvíc!!!

...a tady to těšení vůbec nekončí, ba právě naopak! Je toho tolik! A nejlepčejší na tom všem je, že se těším i na věci, které byly předtím vždycky jenom jéžišmarjá a chytání se za hlavu. Jako třeba diplomka. Úhly pohledu se mění, umění je udržovat si dlouhodobě tu optimistickou iluzi*


...lullaby...


...a na co se těšíte vy, drazí?*

*

14. ledna 2012

Cvrnk*

Nevím. V tom nejpevnějším slova smyslu. Co tím chtěli říct? Muži, samí muži, skoro, no jo. Tápu. Dávám si v tom šeru před obličej tlapy, abych se uchránila od zlého. Tuším, ale bojím se definitivních úsudků. Odrážet se od nepravd? 
Zase přišlo uvědomění, že abstraktní myšlení není pro kavárenskou slečinku jen tak nějaká samozřejmost, natož pak v angličtině. Jenže možná bych to nepochopila ani v češtině, kdo ví. Všechna antropologická esa na třistapadesátistránkáchuf za osm dní. Copak je něco takového vůbec možné? Narvat je všechny sakumprásk za sebe? Nebyli na to třeba moc tlustí nebo nějak divně fóbní?
Je jasný, že tohle je za hranicí, mojí, ale všichni říkaj it vil bí ól rajt dýr, hí is rilaxd end stéring on jór bůbs ál th tajm, tak já že oukej, gůd tu nou. Na vědomostech to sice ani zbla nepřidává, ale aspoň se tak nestresuju. Jenže tuším, že ono to jen přes ty prsa nepůjde. No co, vždyť opravný termín je v září, času dost. To si budu moc vzít i fajn šaty, že jo. A zajímavé to je, o tom zase žádná. Strauss a všichni tihle mýtičtí a bádaví mužové - kdo ví, na čem frčeli. Koňská sedativa?

Chm, taky jsem si v tom lehkém zmaru uvědomila, že intelektuální hvězda ze mě asi fakt nikdy nebude. Ale stejně, neměla bych to vzdávat. Když už ne chytrá, tak aspoň ne blbá. Už jen všechny ty nó-óbl knihovny, ve kterých člověk může tiše studovat, to je krása!

No a taky! Je leden! Trochu jsem se bála, nejistě přešlapovala na prahu, když se prosinec chýlil ke konci, ale ne. Nezklamal. *leden* Slovo, které zní pořád tolik!!! poctivě. To třeba takhle večer ležím v posteli, trochu se stresuju, to se přiznávám, ale pak si řeknu... leden, ach. A slyším, jak to jiskří. Jak mi úplně ty malé ledové vločky odlétávají od pusy a všude je tak nějak stříbrně leslko. A pak se zase trochu stresuju no a nakonec usnu. S lednem v objetí.

Už nemám střechu nad Brnem a pomalu ztrácím, z vlastní vůle, tu belgickou, při zemi. A můžete mi napsat vaše důvody, proč si chcete stáž zkrátit? Ano, můžu, už jsem se to hezky naučila říkat. Vaše důvody chápu, přijdou mi logické :). Nevím, zda logické, nevím, zda je tak úplně sama chápu, ale budiž. Hlavně nelitovat si myslím.

Mám to tu ráda, kdo by neměl. Ale divnější lidi jsem nikdy nepotkala. Když vám na otázku, zda je možné, aby místo vás tačiona chodily do angličtiny, odpoví: In Belgium we do not swap identities, říkáte si, že tady je něco špatně. Asi jsem pyšná na to, že jsem gangster z východu, kde ještě občas lidi normálně přemýšlí a nenosí si v hlavě podivné kanceláře plné příkazů a zákazů.


Go East!*

6. prosince 2011

Proti směru tahu hus

Včera přespolňák Vídeň - Bratislava - Brusel v šesti hodinách. Bratislava, to je páni něco! Připíchlo mě to k podlaze na každém kroku. Chceme si s Mou vzít poctivý foťáky, vaťák a ušanku a jet tam ještě v prosinci něco vyfotit. Zadní strana fotek se štítkem 1973.

Zima tam u nás, kde se přeme o to, zda jsme střední nebo východní Evropa, je úplně jiná než tady, na  pomyslném západě. Je opravdu TUHÁ a přivítala mě s razancí facky, kterou jsem naštěstí nikdy nedostala. Ve Vídni vystoupit na konci světa, pěkně se projet po periferii kolem Dunaje, a pak na minutu přesně pusa na schodech do Albertiny. Čumák na čumák a zamlžené brýle...* 

Nad Magrittem stále vítězí Chagall* 

Nejlepší pelech u An na zemi, spousta čaje a cukru, důvěrné rozhovory a protnutí se ve větě: "Já si teď s gustem dávám všude cappuccino a jen čekám, co mi donesou." Takže taková je pointa celého erasmu pohledem stigmatizovaných děveček z kavárny. Na druhou stranu, považte sami...


...nejlepší cappuccino, jaké jsem zatím v Belgii dostala...


...a nejhorší, na kterém se dokonce udělal škraloup! Ble!

Ty mezi se bohužel podobají spíš té horší variantě, v "lepším případě" jsou se šlehačkou. Nechápu, že jsou Belgičané takový nýmandi co se kávy týče!

Ve Vídni skvělé v Cafe Hawelka - ano, je to profláklé, vím, ale v Kleines cafe se ani nedalo projít a ta zima,  i přes všechnu blízkost TA zima... 

...ale stejně... jak já se těším do Tungsramu! nejvíc!!!

...a ještě...

Všude, i tam, kde to není úplně obvyklé, potkávám bezdomovce. V Bruselu fronta na polévku - spořádaný, až tak nějak zenově klidný štráfek stréců... možná proto, že zima je tu mírná. Jediné nadávky padaly v polštině, z ostra. V Bratislavě hlavák místo azyláče. Ve Vídni se ti čeští hádali o to, jestli Osobního strážce hrál Steven Seagal nebo Bruce Willis. Jeden z nich se odkazoval na maminku, že mu to říkala. Neumím, než se v takových momentech zastavit a...

*

Vím, že to tu teď za moc nestojí. Nechci psát o reáliích, o tom, co si denně dávám pod polštář, abych si to lépe zapamatovala atakdáleže... jsou to jen črty, abych nezapomněla, když na papír teď vůbec nepíšu.... tak pardón, jestli je to pro vás moc nuda*

Chumlejte se, tulte se a chytejte sněhové vločky na špíčku nosu! :)

...a pohlaďte za mě Brno...

5. listopadu 2011

Waflová rapsodie

Slunce tu svítí víc, než je na podzim, nebo vlastně tak nějak vůbec, zvykem, a já všem říkám, že je to proto, že jsem tu já, a oni se na oplátku smějí a je to fajn. Snědla jsem už minimálně kilo hranolek a čtyři kebaby, což normálně nedělám, a snad ani tady dělat nebudu, protože je to jak palicí do hlavy. Jenže někdy je hlad vážně děvka, třeba v sedm večer v Antwerpách, kde jste za Turky mezi záplavou diamantových obchodů nesmírně vděční (a oni za vás také). V peněžence nová kreditka rozšiřující mou sbírku a v půjčeném telefonu místní simkarta, číslo, které se ani nesnažím zapamatovat. V Brugách první slávky v životě, byla jsem z toho jak na trní ještě den poté, a taky výborné marocké tahini, sváteční a nedělně slavnostní. 

Když slyším češtinu, dělám, že nic, ale na druhou stranu se mi občas z té všudypřítomné angličtiny (v lepším případě) točí hlava k nezastavení. To pak jdu radši někam, kde nemluví nikdo, a jenom tiše oddychuji. Snažím se zdolávat nekonečné stohy papírů potištěných miniaturními písmenky z obou stran, ale jde to pomalu. Jenže já vlastně nikdy v ničem nebyla rychlá. Ňouma, že mi to nedošlo dřív.

Pořád tajně doufám, že budu chytrá jak opice, až se odsud vrátím. Chacha. Asi ne. Ale aspoň jsem dostala příležitost přičichnout k tomu, co to opravdu znamená Vzdělání. Vděk.

Učím se mít to tady ráda. Času na to mám naštěstí(?) celkem dost...

Zatím jediná návštěva kina, à couper le souffle*

16. srpna 2011

Mrk frk pus a zastříhání ušima

Tygr toho moc zažil a zažívá, nehloubá a až na tři dny ani trochu nesmutní, nevysedává u zářící obrazovky svého malého přenosného ťuťu a nemá vyřízený ani erasmus, ani pronajatý byt, natož vysádrováno atakdáltypráce, co je zatím vůbec neumí, ale to nevadí, protože to vždycky nějak dopadlo a většinou dobře (opominout zaklepání se neopováží) a kocour ji v tom uklidňuje dovezenou lžící a špachtlí, co si ji oba prohlíželi a smáli se jí, ale co s ní, že, no a před nosem ještě pár káv a pak ukrajina, několik krabic od banánů, šedesátilitrová krosna na rok a adios, drazí, ale v podstatě jen za roh, uf, ňuf*

11. července 2011

Holy days

Útržky nálad lehký jako pírka ptáků, ale já jsem poslední dobou tak lenivá si je zaznamenávat, že je radši (s malou lítostí) rovnou zapomenu. Natož najít chuť~čas~energii na virtuální otisky...

Je léto. Prázdniny. Ty jsou ale už rok mám pocit, jupijou. Můj největší problém v tuhle ještě pořád pyžamovou chvíli je, jestli si mám tu plstnatou kouli na hlavě, co jí tak dvakrát do roka můžu říkat i vlasy, snažit umýt, nebo ji z fleku ostříhat nůžtičkama na nehty. Tygr&rybník!

Je v pořádku, když jsou prázdniny a člověk má celý diář zapráskaný - sice jen samou zábavou a kefárnou - a říká kamarádům, že do poloviny září nemá jediný víkend volný a pak že jede na rok pryč, tak ať přijedou na pivo kafe wafle? Jaká je z toho cesta? Vzdát se kavarány jako toho nejmíň důležitýho? Mám? Chci? Nechci. Kde si kupujete čas? Kde koupila Hermiona ty hodinky?*

Boskovice boží, potkala téměř celou svojí blízkou Prahu, program vlastně ani nestihla zaznamenat, hřbitov je fenomenální, Anna Ticho 27/3/1894, kocour si mě přitáhl když jsem se v noci bála, že nás při obrvichru zabije padající větěv a po upocených ránech přišlo závěrečné ponoření se do tmavé noční vody v Blansku* 

Kdo mě dýl neviděl říká, že je na mě něco jinak. Možná.

Je slovo prázdniny odvozené od slov prázdné dny, nebo z ruského prázdnik, tedy svátek? Jak to vidíte vy?*

Jsem šťastná* Posledních pár týdnů se trochu straním lidí a zkracuji setkání, ale to není nic proti nikomu, to se jen chce míň povídat i naslouchat a víc hladit kocouří hřbet, tak se na mě nehněvejte*

mrou, milí moji...*

15. června 2011

Neber si děvečku, která je stará

Povalovala jsem se Mezi smrky, na slunku si vyhřívala hřbet a do toho si užívala vybraných laskomin, bez nichž by žádný festival (v tomto případě "festival":) nestál za nic. Přesně ta situace, jak o třičtvrtě na deset na dědině naběhnete s kocovinou jako bič do místního pidiobchodu, těsně před tím, než vám definitivně zavřou, a všechno se vám zdá úplně nejlepší, tak uvalíte spoustu peněz a berete to. Pak na sebe zpravidla nejde nic moc namazat, ale vám to vůbec nevadí, protože přesně takhle to dává smysl.

Odvezla jsem si domů kroj, z nějž mám nějvětší radost, a poznání, že v Brně se všechno odvíjí od jednoho kdysidávného privátu v Žabinách a pak už se to jen točí v nenápadných kruzích.

Video z happeningu bohužel ještě nikde není, tak alespoň pár dost nekvalitních fotek znovuobjeveného tradičního kyjovského kroje (kordulka bohužel zůstala ve mlýně):

 

*chudší vrstvy mají kroj vylupaný, třeba jako já, bohatší pak naopak*

Ranní cesta po kolejích byla nádherná, stejně tak spousta letmých setkání, rozutíkání se, srdce stesk a chuť třešní na jazyku.

V  noci mi přišla rozčilená zpráva od Bj, že moje první životní láska se žení a že se to dozvěděla od babičky místo od něj. Tak mě asi na půl minuty napadlo co by kdyby a pak jsem se jen pousmála a zahřálo mě, že všechno je tak, jak má být, že to bylo krásné a teď je to krásné jinak a že z toho mám vážně radost. Docela pocit k nezaplacení :).


Mám vyhlídnutý další brněnský neon, jednou nebudu doma svítit ničím jiným*

7. června 2011

Malý proužek léta

Co psát, že? 

Život běží na úplně jiných linkách a radši než tu zanechávat stopy pro druhé si nechávám číst pod Špiláskem, nad ránem a tak vůbec* Ale koho to zajímá?

Včera mě na tý podivný vernisážinebocotobylo v Trojce chytla ta pravá prázdninová! Vybavila se mi pohoda loňského léta a začala jsem se těšit na všechny ty víkendy, co mě čekají, na noci pod širákem, na střeše a na cestu, o které ještě nevím.
Musím se vrátit do Gruzie. Chtěla bych říct "aspoň na chvíli", ale nakrátko to nejde, to vím moc dobře, i měsíc by byl málo. Jenže kdy kdy kdy když je to jenom kavárna a pak zase kavárna a ve skulinách voní život a sny, ale v Brně...

A danke, danke schön, mein lieber, co za mnou do nebe chodíte, i z dálek pekelných jezdíte, to já mám hroznou radost a vy to víte, protože občas skáču do vzduchu jak to jen umím :). Jejdamane, vážně a nejvíc!



...za okny už se opět zdvíhá ohnivá vlna a já mu jdu pohladit oči...*

20. května 2011

. . . / _ _ _ / . . .

Honza Budař mě zastih nepřipravenou - stop - zrovna když jsem se po rozsáhlé likvidaci zbytků odlepila od našeho obrkoše - stop - tak jsem si domyslela - stop - že se asi zase nevezmeme - stop - sakrblé - stop - a můj hlas už nelze označit ani jako sexy chraplák barové zpevačky - stop - leda tak pro hluchoněmé - stop - a nic nepomohly čtyři zmrzliny za den - stop - nejlépe v každé ruce jedna - ende šlus

15. května 2011

Spirited away

Je nervózní jak malá holka, protože to udělala, a i kdyby to nemělo nic znamenat, tak jupijou! Chesusmarjá, chce se jí křičet! A ten tlak uvnitř ne a ne polevit, ba právě naopak, co s ním, hvííííííííííííííííí, tak možná useknutá ruka by na chvíli odvedla pozornost, ale na to nemám, tak asi puknu :).

Ježiš ježiš ježííííííííš jdu vyhlasit z balkónu a snad i ze střechy, ale s Bohem to nemá nic společného. S nitrem pak mnoho :).

10. května 2011

Mezi pavučinou a rozcestníkem na tvém čele

:: nakreslila triku jarní pihy :: prolomila jeden z mnoha ledů :: spatřila Dalajlámu řídit červného renaulta :: objevila obchod s poetickým názvem Drobnosti a potřebnosti :: nechala se do hospody princeznovsky odvézt na nosiči :: dostala nejlepší fix pod sluncem :: na větvi přes cestu posvačila čokoládového králíka a avokádo :: pookřála :: úplně mimo plán šla po žluté zelené a modré :: dala si pár směn s Nickem Cavem :: balancovala na slack lajně :: seznámila svůj nový čínský fotoaparát s malebností české krajiny :: uspořádala výlet za zrcadlo :: chladila si dlaně o Těsnohlídkův památník :: spala a spala :: jela s rukou z autobusu a s mravencem na ní :: vypravila se na periferii a podivovala se, jak je tam krásně :: dostala poštou fotku obřího mozku vznášejícího se vesmírem :: vyhlíží TU pusu :: loví mraky :: nebetyčně zapomíná :: jde si dát frisco :)

 

1. května 2011

Taky jste tak...?

...že přijdete domů a hrozně moc potřebujete tam, kam musí každý sám, ale zrovna se váš děsně fešácký spolubydlící sprchuje a není kam?

...a jsou skoro dvě ráno.

...že máte radost, že jste ujeli všem brněnským policajtům a nezajeli do kolejí a vůbec... prostě jste doma živí zdraví mladí krásní žádoucí?

...že žijete tam kde žijete?

...že jste nepodlehli chlápkovi, co ho naverboval Nikon?

...a ty třešně...

....ale policajti kolem jeli a já rachtala jako obvykle.

....že máte všech pět pod čepicí a koucoura pohromadě na rameni?


...že jste?

*

25. dubna 2011

Bílý králík ukázal vlevo a hodinkám se zatočila hlava

Návrat marnotratné dcery. Příjezd do rodné hroudy skoro o den později, než jsem slibovala, a pak jen na "jedno" a domů tak akorát ke snídani. No, pořád lepší čas než minule. Další z propitých, ale hlavně slovy protkaných nocí s Im, chvíli smích a pak zase pytle s kamením na zádech, které se musí odnést ještě hodně daleko... Taky notná dávka nejistoty a rozpaků, nádech chtění ale zmatek na všech frontách, pusa na rozloučenou a propastná dálka dalších dnů.

Trolejbusák se s tím cestou domů nemazal, zastávky projížděl a za jízdy jen otvíral a zavíral dveře. Musela jsem se vážně hodně smát a do toho to ráno a světlo a vůbec, jako by ani nebylo po noci a pak už jen peřina, pod kterou mi bylo děsně teplo.

...If you close the door
the night could last forever
Leave the sunshine out
and say hello to never...

Dneska jedna z nejkrásnějších cest vlakem. Nejen proto, že jsem potkala Sm a Čí, ale to světlo, TO světlo... vpíjela jsem se do zapadajícího slunce a zeleného moře občas protkaného štráfkem žluté a polehávajícími kravami. ...měla jsem sto chutí vystoupit z toho plechového přízraku, co nestaví nikde než v Macondu, a ponořit se do vší té nádhery. Tak snad co nejdřív, třeba v Bezpráví*

Pán s mašlovačkama v myší díře si pořídil novou námořnickou čepici, celý tak nějak září a dokonce i ty mašlovačky, což je po letech v tom nejšpinavějším brněnském podchodu prostě zázrak a nic míň.

Miluju pocit, když poprvé v roce odložím štrumfky a vyjdu do ulic s holýma nohama. Je to skoro jako být nahá a rozjařenost se mísí se studem, ale je v tom spousta radosti :).

22. dubna 2011

Na okraji střepu třpytí se duha

Tři dny měla v uších Cermaque Circus a z váhy slov náladu vylouhovanou v hodně hustém logru. Je to krásný, moc, jen se to nesmí přehánět.

...a až ti bude Anežko,
těžko,
nakresli měsíc s podolkem,
a nazývej ho pacholkem,
že špatně řídí
nálady lidí,
a že nutí oceány
dělat kliky pod parníky...

Právě TEĎ doma, navrátivší se od zeleného piva a nekonečného frmolu. Na kole zima nejen za ušima a vůbec, až do morku kosti, ale ptáci zpívali do rytmu šlapek a policajty naštěstí nepotkala.

Jak se asi žije taxikářům?

...podivná to subkultura*


...tak honem vysát sny a za méně než co by na prstech jedné ruky spočítal opět zpátky do rabóty...:)

19. dubna 2011

Nastav nohy k nebi

 ...a zbytek se za zavřenými víčky odehraje tak rychle, že se nestihneš ani nadechnout*