Koupelna - počítač - postel

Štědrý den je u nás doma den velký, který si každý přebere po svém. Já sama jsem z něj třeba lehce rozpačitá... ale od té doby, co zas máme doma cvrčka, je to sranda :). I letos, přesto že ségře už to začíná tak malinko vrtat hlavou, se u nás konala velká příprava na příchod Ježíška. Spočívala v tom, že jakmile taťka odjel s Bětkou za prababičkou, začala jsem běhat po bytě a snášet všechny dárky pod stromeček. Byla to fuška - nikdo si už nepamatoval, co kam schoval a kde by ještě mohlo něco být... a tak se stalo, že jsme tam samozřejmě všechno nedali. No jo, ale jak to tam nenápadně došoupnout v průběhu večera? Dost prekérní, to vám povím. Leč povedlo se, jen Bětce je to dodnes podezřelé... nedivím se :). Kapr a řízky byly krapet studené, páč jsme to ňák nedomyslely, ale aspoň jsme nezačali hořet jako loni...

Místo toho, abych teď něco dělala do školy (třeba si aspoň sehnala materiály, ze kterých bych se mohla někdy začít učit), se jen přemisťuju od knížky do špajzu, pak do ledničky, pak zase ke knížce a večer ven. Ale musím říct, že je to docela příjemné :) Hlavně ty postelové dvanáctky... love it, need it *

A ještě vylepšit něco v sobě by to chtělo... ujasnit, vyčistit... Vnitřní vyčerpání ne a ne přejít a úplně cítím, jak nemám lidem kolem sebe vůbec co nabídnout... ale třeba ode mě nic neočekávají. Bylo by to krásné, kdyby jsme od sebe navzájem alespoň jeden den neočekávali... prožívali. Asi si to nechám dát k příštím narozeninám :).

Píská pračka a do toho zpívá Iva Bittová... zajímavé setkání. A já jsem nesmírně unavená a nemám sílu jít tu pračku vypnout.

A tak jdu spát. Sny se omotat...*

Jak je dlouhých 25 minut

Dojídám plátek ementálu a ačkoli už mi padají oči, musím počkat ještě 24 minut, abych si mohla stáhnout další album z rapidšéru... Škoda jen, že nevím, kam jsem si uložila to předchozí stažené. Nevadí. Už jsem sem stejně dlouho nic nenapsala, tak teď na to mám 23 minut...

22...

Dneska jsem dojela dom z Olomouce a cítím jedno velké uuufffff..... a těším se na pohodové dny :). Ne že by to v Olmiku nebyla pohoda, to ona je, jen to zkouškové a podivné nálady, co se nám tam teď rozlezly... člověk prostě musí občas provětrat hlavu :). Já osobně extra, páč už jsem si skoro mohla začít zpívat: "Tenhle barááááák na vodstřel...". To jsem teda (byla) dost.

19...

Včera jsem si ještě vyšly na Once, taková pěkná tečka nad za tím naším zápočťákem :). Tak si teď frčím na soundtracku, brnk brnk brnk.

17...

Zápočty letos úplně nejvíc podlevokadopotoka a musím zaklepat (bačkorama ještě ne), že dobrý, uf, hurá :) Učili jsme se naposled před rokem a fakt mi přijde, že to máme letos dost v paži... aspoň tomu zdravému nadhledu nás ta zahraniční praxe naučila :).

12...

Zítra slaví Adélka narozeniny protože je má dneska. Už se těším, uííííí, to bude :)) A pocit, že tam třeba bude i Ondřejka a Bosorka a pak Ti, o kterých ani nevím, to činí ještě napínavější :)).

10...

Myslela jsem, že sem dnes napíšu něco alespoň trochu kloudného. Tak asi ne, má tendence devalvace blogu stále pokračuje. Uuuaaajjjjiiiii....:)

11...

Škoda že už v lednu nebudou vánoční trhy. To je tak nespravedlivé... už tam nebude ten pohledný palančinkář :(. Frk.

7...

Co ještě chtít stihnout za 7 minut?

Snad jen abyste se měli tak moc pěkně, jak jen to bude možné, a nešušnili si to jen pro sebe...:) A hladili a usmívali se, rozhlíželi se a zamýšleli se.... hledali a nacházeli, neztráceli... naslouchali... a řááádiliiii :)))) a milióny dalších věcí...:)

Posílám Vám obrovské huňaté objetí, moji střípci plyšoví...

*~*~*~*~~*~*~*~*

ňuf :o*

3... jdu si vyčistit zuby *

Slušně vypečený KáeSko

"Šest miliónů srdcí vyletělo komínem... svoje malé lži si lásko dnes prominem..." Mám pocit, jako když mi bylo patnáct. Jen u tohohle alba se dokážu dostat tak autenticky zpátky, cítit, jak to v ty večery vonělo, jaké bylo světlo za oknem a na plnost stromů v parku... a cítím, že to vůbec není dobře. Komunikace poskládaná z milionu teček. Neuvěřitelně mě vyčerpává moje zarputilost šťourat se v minulosti. Nejvyšší čas říct si definitvně ne.

A vlastně to všechno dnes začalo u Sarajeva, v Sarajevu... kdy nám Peťa k Princeznám přinesl svůj krásný orientální komplet a naučil Helenku vařit voňavou kávu v překrásné džezvičce... to bylo moc příjemné.

Ono to s tím vůbec nesouvisí, ale to nevadí.

Vzpomněla jsem si přitom na Tracyho, jak u Otty Seyfanga sedí na pytlech a společně s Nimmem, Peberdym a Ringertem ochutnává výbornou kávu z celého světa... a mezitím tygr vyhlíží Lauru Luthyovou ve žlutých šatech s tygřicí po boku...

Kdo koho asi vyhlížíme?

Kouzlo Jamajky...

*

...zachycené nenechavými prsty a hi-tech objektivem naší aristokratky Elisabety von Kartoffelnstadt. Už zítra. MUkafe, Praha. Přijďte :)

Kакая натура, такая культура...

V hospodě, to jo, to ještě všichni slibovali, že určitě půjdou. A vo tom žádná, že jooo...:)) A pak zase nikdo neměl prachy, tak nešli. A my s Mončou šly a bylo to úplně nejlepší, protože jsme mohly všechny členy Hm... naprosto nepokrytě a pro koncertovou chvíli zamilovaně obdivovat. A hrozně jsme si to užívaly :)). Když oni jsou tak krásní... vzdych :))). Kdyby mi bubeník hrával každé ráno k snídani představení s gumovou partou, určitě by byly mé dny ještě veselejší ;).

No, tak to jsem si trochu ulítla... krásně ulítla...:))

A pořád to teď stojí za to. Třeba v sobotu, když po moc pěkném koncertu Ensemble de Berkat nadskakovala celá Kratochvíle a každý podle svého bušil do kytary, do stolu, zpíval ostošest, usínal, omotával se vínem... a všichni propadli té divočině a bylo to vážně živelné. uuuaaaajjjjiiiiiii. Františkův mocný barytón při písni "Skoč pod to auto, chci vidět krev!" mi bude lézt do všech koutů těla ještě asi strašidelně dlouho, uuaa :).

A až na to, že jsou všichni kolem mě naprosto v pytli, tak dobrý. Takže ne dobrý. Tygra to drásat.

Odcházím k Pavlínce na svařák.

Pruhované tygří se toulá nocí

Dneska jsem byla u Michala. Přesně ve dvanáct, vedle zvonu s novým srdcem, které bilo o život. Silně, niterně, bez pochybování * Dlouho jsem měla pocit, že ten člověk vyobrazený na zvonu je Buddha. Možná, že jo.

Světla je už málo ale noci jsou přesto krátké. Je to teď takové tiché, mluvit se nechce, a o to je vše plnější.

Chybíte mi. V tichu, ve slovech, v pohledech.

Úsměv... fouk :)

Terapeutické výlety Veřejných alkoholiků

Jak na houpačce. Takové té lodičce z pouti, která by se pode mnou dnes utrhla raz dva... A teď zrovna nahoře :). Před dvěma hodinama ještě pod kobercem. Nevyberete si. Už jsem snědla skoro celou čokoládu. Tak ještě kousek...

Ale i kdybych chcípala, tak jsou věci, co mi zaručeně vždycky zvednou náladu, a-uuuu. Rozhodně je to tohle, támhleto a taky ještě tamto, hohooo :))). Děkuju Efce i Pablovi, jsou to machři, něco jako tenhle týpek :)). Jste nejlepčejší, mlask! :)*

A tak se vlastně ptám, jestli vám to nevadí, že jsem to sem foukla?

Mruuu, krásné nedělní podvečeření...*

Mraky se vznášej

Poslední tygří výkřik byl asi opravdu tak zlostný, že se mě můj zelený kutlošek snaží vypéct nějakým lišáckým naformátováním. Heh. Hehe. Ale je podzim, je v tom síla, ono se to vyzdraví.

*

Myšlenky mi dnes klouzaly do minulosti stejně nekontrolovaně jako mé pohorky na ledě. Skřítci nalezli i ty nejpečlivěji uložené balíčky, které měly být navždy zasunuté v archivu, a s velikou radostí vyhazovali vzpomínky do vzduchu. Freude Freude, ono na Tě dojde. A tak marně pátrám, kde se vlastně zapomnělo mé srdce. Zatím netuším. Protože přemýšlím, co vlastně "mé srdce" je. Možná, že tím podzimem.

*

Se všemi vyloupnutými kaštany, na kterých jsou nekreslené mapy k pokladu, se rok přehoupl do své nejkrásnější fáze. Krajina je ještě pravdivější než kdy jindy. Vpíjím se do ní jak alkoholik do prvního rumu, když mu v šest otevřou hospodu. Opíjím se ještě rychleji. Miluju podzim.

*

Miluju... To slovo rezonuje na dně tibetské mísy. Té, která zní pevně, ale sama sebe si uvědomuje ve chvění.

*

...voda se vznáší. Lítaj v tom draci.

Tygr si brousí zuby

Včera jsem se nasrala jako nikdy... a kypí to ve mě ještě teď. Stát tváří tvář tak bezbřehé lidské blbosti a omezenosti mi dalo facku, kterou jsem snad ani nepotřebovala. Nebo možna ano? Určitě je to ponaučení do časů budoucích. Že mám být radši sama? Ne, to doufám ne. Prostě jen že si mám dávat velkýho majzla na magory. Hmm, musím ještě prokoumat, jak je identifikovat do 5 minut po seznámení. A ke své vlastní osobě asi vytvořím nějaký manuál, který budu rozdávat - bude to tak jednodušší. Škoda, že tu teď není Verunka z Márou, dneska bych se pobila s nima :)).

Vůbec je to teď takové divné. Pevné vztahy se lámou jak motýlí křídla, skoro každý kolem mě pochybuje... a tak pečlivě sbírané střepy jsou rozsypány po ulicích. Kde se berou tyhle pavoučí nálady, které se nám zakusují snad až do samého prapočátku mozku? Možná prostě jen někdo nestihl tramavaj, dvě velryby zatočily v oceánu na špatnou stranu a Michelangelo Antonioni zemřel později, než by si přál.

*

Ohh... can anybody see the light

Sla jsem po meste a citila se jako andel. Zivota? Smrti? Ani bez jednoho to nejde.

*

Muj dnesni sen je byt na koncertu Portishead. Utopit se v tom nekonecnem prostoru.

*

Zase jsem potkala vlka. Fascinuje me. Je jeste vetsi nez kdy byval. Obrovsky. Jeden z mala usteckych strepu do mozaiky.

*

Kridla visi na vesaku. Je take bily.

*

Did you realise for why this sight belongs to you...?

!

Na Balkáně, ale z dálky...

Dnes nad ránem jsem se vrátila z Albánie. Můj průjem, který byl po celou dobu putování poměrně ovladatelný, se po příjezdu do Čech utrhl ze řetězu - asi ze samé euforie, že už jsme doma :). No, nebudu si stěžovat, svým jsme si tam prošli každý a teda... snad nezavlečeme do Čech albánskou chřipku ,)).

Asi není úplně libové, že první věc, o které se tady zmiňuji, jsou zrovna moje střevní potíže... ale je to teď nejintenzivněji prožívaná věc. A docela si dovedu představit i dnešní večeře zbylých lidí ze zájezdu... černé uhlí, imodium, smecta... a jeden "eňďák" na vrch, už jen tak ze zvyku. A pak si sednout k černému čaji a začít vyprávět...

...o cestě, která byla. A jaká...?

Fíííííí, náročná...

Byla to má první zkušenost co se týče organizovaného putování. A přesto, že jsme vyrazily s cestovkou, jejíž slogan zní "cestujte levně v partě mladých lidí", na delší dobu asi i poslední. Chyba nebude v oné cestovce, slogan opravdu naplnili, ale já zjistila... že na to nějak nejsem. Že mi asi nesedí ani ta parta mladých lidí, když je jich 45 a potkáváte je na každém kroku i po vyhlášení "rozchodu"... a nejen to. Jsem holt problémová :).

Ale viděli jsme toho opravdu mnoho, to zase jo. První zastavení v Sarajevu a přičichnutí k orientu... mešity, muezíni, kostely, džezvy, kavárny, voskové růže jako tiché vzpomínky na to, co bylo... a jazyk, kterému jsme ještě rozumněli...

...a šup dál... projít se v národním parku Sutjeska, protáhnout kosti rozvrzané z autobusu, poprvé se zapotit a už vyrazit směrem Republika e Shqipërise...

...do země orlů, bunkrů, potu, odpadků, oslíků, majestátných hor, rakije, požárů, ovcí, neuvěřitelných veder, polorozpadlých silnic, starých časů pomalu se měnících na nové, Skanderbega, serpentin, opuštěných benzinek, stop po dobách vlády Envera Hodži, nesrozumitelného jazyka a gestikulace... Zamávat a na mapě namířit prst na...

...Makedonii, pořádně se vykoupat v Ohridském jezeře, smýt nánosy špíny... vydat se na vlastní pěst stopem do Ohridu a užít si tak nejlepší den zájezdu, bez stresu, bez lidí...

Pak už jen myšlenky na cestu domů, na teploty nižší než 40°C a hebký toaletní papír... posledních 9 hodin v Bělehradě všechny zmáhalo už jen v představách, ale nakonec jsme si je užili :)

Byli jsme opravdu na spoustě míst, ale mám pocit, jako by se tam nestihly otisknout ani podrážky mých sandálů. Natož alespoň trochu poznat domorodce, ponořit se do místní atmosféry... to jsou věci, na které nebývala asi nejmenší skulina a které bych ocenila nejvíc...

...a tak příště radši zase na vlastní triko :)

Perenkele se brodí

Za oknem se to pořád mění. Chvíli prší, pak zas ne. Dusno je ale pořád. Možná není úplně nejlepší v těhlech dobách odpalovat jednu vonnou tyčinku za druhou. Jenže jsem je našla v krabici vzpomínek, tak se nemůžu ubránit. Taky jsem z ní vyndala další milion věcí, který je mi líto vyhodit, ale začaly se mi nekontrolovaně rozlézat po celém bytě a já jako nevím, no... snad si najdou ňáká pěkná místa samy. Mamka bude nadávat.

Jo, ale k tomu počasí. Doma se dusím (asi i kvůli těm tyčinkám) a mám pocit, že venku to bude némlich to samý. Dneska jsem po dvaceti minutách mávání rukou z okna (můj počasový průzkumník) usoudila, že to teda zkusím... Hm, bylo mi vedro, heh. Ale když jsem šla kolem bazénu, kde nikdo nebyl (z tohohle pavoučího počasí je zmatenej každej), zlákalo mě to... ten modrý hladký prostor bez jediného dalšího oslizlého těla... Výzva. Přišel obávaný boj s leností. Velký a urputný. Ani nevím, kdo vyhrál. Po pár osvěžujících tempech mě to pomalu začínalo nudit (asi mě fakt baví jen ta olomoucká plovárna), tak jsem dělala jako že jsem velryba... a bylo to prima. Pak mě ale napadlo něco mnohem lepšího. Zachumlala jsem se do vajíčka a pěkně se nechala otáčet a omývat vodou... jak v prenatálu. Bylo to výborné. Moc. Hrozně hřejivé. Jen plavčík ze mě byl asi trochu nesvůj...

"A co kdybysme šly do kina?"

Už nevím, kdo z naší dívčí tlupy tuhle otázku nadhodil, ale rozhodně to musel být někdo chytrý a nápaditý. S nadšením jsme zjistily, že v jesenickém kině toho večera hrají Tajnosti, které 4/5 naší bandy chtěly moc vidět - protože "je to prý skvělé," říkala ségra; hraje tam Iva Bittová; mamka mi říkala, že to nepochopím, tak by mě zajímalo proč; téma ženského stárnutí bude za pár let taky aktuální... a kopec dalších důvodů, znáte to.

Až na Raděnku, která raději zvolila prostředí hospodské po boku svého milého :), jsme po zaplacení sympatických 65,- usedly (s obrovským úlevným uuuff...) do skoro mechových křesílek. Ta Priessnitzova stezka nám teda dala... no jo, už nám není čtrnáct ;)).V sále bylo asi tak 15°C a my oblečené jak na motýly... tož jsme se celé obalily do šátků, Pája zabalila své cyanotické tlapky do plavek a pšššt, už nekecejte, už to začíná... Pavlínka si ještě dorozbalila lízátko, co nám koupil Proužek, a už fakt nikdo ani nemukl.

No, co vám budu povídat... z kina jsem odcházela rozněžněná, s malými trny zapíchanými všude po těle... a hlas Niny Simone mi pomalinku dozníval v hlavě... a bylo mi tak nějak moc pěkně, mluvit se nechtělo, trochu to bolelo... ale na to je ještě brzo. Kdo ví, jestli si jednou s povzdechem vzpomenu...

...kéž by ne *

Skryté světy

Vstala jsem v půl jedenácté a tak nějak nevěděla... fakt mě to v Ústí moc nebaví. Tak radši dlouho spím a sním :). Vypotácela se a ono to přišlo samo - zjištění, že v Litoměřicích, konkrétně v Severočeské galerii Výtvarného umění, probíhá výstava děl Emily a Mikuláše Medkových. Hurá hurá, změna, cesta, bič a pryč... Tož poté, co jsem "oběhla" pouze půlku věcí, co jsem potřebovala, páč zbytek kanceláří mi v průběhu léta přestěhovali (grrrr!), sedla jsem do vlaku směr fantazie, surrealismus, šílenství, dávení, fííííí......

Emila Medková - Cascade of Hair (1949)

Mikuláš Medek - Stůl projektanta věží

...a lákám lákám, přijeďte také. Je to povedené, moc moc moc. I já, přesto že jsem králem mezi laiky, alespoň malinko chápala, tušila, ale i tápala... a zase koukala trochu za roh. Po dlouhé době... to mě bavilo. Neváhejte...

Jdou jdou jdou mraky oblohou jdou...

Netušily jsme, že na letošní léto si Anglie plánuje nejvíc děšťů za posledních 20 let. Na stopu nám každý říkal že: "Takhle špatné léto si opravdu nepamatuje a že jaké to bylo loni krásné, a co teprv předloni!" A my jen přikyvovaly, páč už jsem to slyšely po páté, po desáté,... ano, s každým autem se číslo zvyšovalo. Naše cesta byla jednoznačně ve znamení deště a možná proto byla tak povedená - voda totiž smývá všechno špatné :).

Asi že jsme skoro vůbec nevěděly, jaké místo je naším cílem, stala se jím právě cesta. A z té jsme čerpaly :). Dostaly jsme se tak přesně tam, kam jsme potřebovaly. Díky tomu se nám podařilo najít i práci a to poměrně rychle, ale... kdo nebyl na jahodách, neví :). Tři dny a nikdy víc, boha, smějeme se ještě teď :)))) Ale to jen proto, že jsme měly tu možnost odejít. Uuuuuuuuuf!! Neuvěřitelné, nepopsatelné, výborná zkušenost, doporučuji všem :)). Hlavně tedy Withers Fruit Farm.

Po jahodovém nedorozumnění jsme se rozhodly, že na práci kašlem, a že budeme radši už jen cestovat. No, my jsme si tu Anglii předtím nevybraly úplně jen tak podle oka do potoka... moc dobře jsme věděly, že tam máme mnoho kamarádů = záchytných bodek :). Takže jsme jen otevřely autoatlas, naplánovaly trasu tak, aby nám to pěkně navazovalo a jely :). Ačkoli nám hodně lidí ještě v Čechách říkalo, že se v Anglii stopuje špatně, musím říct, že jako dvě holky jsme neměly sebemenší problém a opravdu to frčelo. Můžu jen doporučit. Máme asi tak milionkrát lepší zkušenost než z Čech. Opravdu už si nemyslím, že jsou Angličané uzavření a chladní. Nebo alespoň ne ti, které jsme potkaly :).

A bylo to vážně krásné. Najednou je vidět, jak dálka spojuje a jak všechno vzniká mnohem rychleji a je to o to intenzivnější... a i kdyby jen pro tu chvíli, tak to stojí za to. Nebo stálo :). Děkujem *

Obrovksé dilema přišlo v podobě cesty domů. Stop - autobus - stop - autobus - stop stop stop - naši - autobus - nevím!! Nakonec vyhrál stop. Díky radám profesionálního stopaře (především na trase GB - CZ), skoroarchitekta a milovníka dobrého jídla = ANO, A TOTO JE PROSTOR PRO VAŠÍ FANTAZII :), jsme se dostaly domů jako po másle. Stop trajekt - Beroun byl opravdu luxusní :).

ani nevím, komu za tolik neuvěřitelných chvil poděkovat. Mám ale (ne)jeden tajný tip...*

...jdou jdou jdou a nikam nedojdou...

Znáš dálku? Já ji znám...

Zítra odlétáme a já si udělala seznam toho, co musím do té doby stihnout. Většina věcí se mi povedla, ale bod "vyřešit si život" mi stále nějak hapruje. A tak odsud zase odjedu s pěkným bordelem v sobě, v srdci, který je ještě k tomu tolik ftipný... Vůbec nevím, kolik z toho, co k tomu člověku cítím, je realita a co sen... a to se snažím, MOC se snažím to rozluštit. Nejsem zamilovaná, to je uvnitř potom tak nějak jinak. Hodně jinak. Ale ta všechna tajemství a dálky mě nebezpečně přitahují... že si říkám, jestli to není jen o tom. O nedostupnosti. A o absenci lidského tepla. Hlavně nevím, co chci, u jakého rozuzlení bych si řekla "Uf, to se mi ulevilo...". Vážně divný. Možná to souvisí s hodnotama, který mám teď taky dost zmatený.

Jenže jak v tom mít jasno? Přijde mi, že dneska jsou všichni sami a chtějí být s někým. A pořád o tom mluví a nic pro to nedělají. Na druhou stranu když se o někoho zajímáte, je tu riziko, že u toho člověka "spadnete v ceně". Jako by se dneska cenila právě ta nedosažitelnost... Není to postavený na hlavu? Nebo 3/4 lidí fakt stačí jen to fyzično a dost? Neee..... pomoc. Za posledních pár let jsem pořádně vystřízlivěla, ale některý věci si vzít nenechám.
No a jak jinak miluju prázdniny, tak teď mi teda docela zavařily. Ale možná že je to jen dobře :). Tož zítra vyrážíme... v sobotu Londýn, v neděli směr Bristol a pak už... netušíme, ale nejsme blázni :).

PS: Ondřejko, ten poslední bod na seznamu splním, neboj, jen na to nebudu spěchat... :) Havně si nezlom hlavu, kamaráde... fouk, slůně *

Silently

Intenzita toho všeho, co momentálně prožívám, přesahuje hranice měřitelnosti. Je to neuvěřitelný. Nádherný. Jak dlouho se dají takhle silný pocity asi unést?

...you make me real

strong as I feel...

Dnes včera jako vloni...

Páteční fiasko ve škole a odstěhování všech zbylých věcí z koleje ke Kristutce. Správná grilovačka v Grygově s deštěm a ovíněnýma kecama o ničem a o všem. S Pécou spíš o ničem. Příjemná malátnost a sladký spánek. Ráno zamáčklý budík a ujetý vlak do Brna. Jel další. Šup za Honzou na dědinu a grilovačka včerejší noci jako by ani neskončila. Zase víno, zeleno, lilek, malátnost, spánek a tentokrát neujetý autobus do Prahy. Sucho v puse. Víkend.

---------------------------------------------------------------*

Stojím na ulici a ptám se lidí pořád dokola: "Dobrý den, nechcete se zapojit do činnosti UNICEFu?". A většina lidí dělá, že nejste. Docela nepříjemný. Pár se jich hodně znechuceně zatváří. Asi se bojí, že jim nacpu vagon hladových dětí do obýváku. Další část staví hradby z rukou. Pryč s vámi, verbeši! Někteří se zastaví a ochotně vás vyslechnou. Teplej pocit. Pak jsou tací, do kterých bych to od pohledu vůbec neřekla, a přispějí. Koukám jak blázen. A nejohroženější druh jsou Ti, kteří za vámi přijdou sami. Zázrak. Ty miluju :). Zítra Florenc. Teď.

---------------------------------------------------------------*

A. se ptá: "Tak kam pojedem, když nám nevyšla ta Francie?"

Já: "Nevím, prostě si někam koupíme letenky..."

A: "A kam?"

Já: "Nebuď tak šťouravá :)"

A: "OK."

Praha Berlín Varšava... teda spíš Franice, Španělsko, Anglie... nebe peklo ráj... padlo to na ráj, snad se nestane peklem. A stejně, kde je zase ta hranice...? 30.6.

-------------------------------------------------------------*

...jestli mě teda nesrazí to auto, jak mi kdysi slibovali v autoškole...

A já nemám v očích kočky

Jsem utahaná do té míry, že místo toho, abych už teď dávno spala, sedím tady a ťukám nesmysly. Mé oči se podobají pinpongáčům. Myslím, že jsem se dostala do jakési zvláštní dimenze (stal se mi ftipný překlep - demence - to je přesné), v sobě samé doposud neobjevené. Nebo ne v takovém rozsahu. Zatím je vydefinovaná neuvěřitelnou bolestí očí (relapsy x remise), únavou, cca 14 dny skoro bez spánku, nechutenstvím a pocitem, že chci udělat ještě to a to (jenže co?!). Kristova noho, co se to děje?? Vždyť já, spaní a jídlo... to je milostný trojúhelník!! Asi mě minulý týden v Olomouci zničil natolik, že jakákoli rekonvalescence je zcela nemožná.

Ty jo, ale že to stálo za to! * Bylo to týdenní setkání celého světa, hrozně intenzivní, až se to nedalo pojmout a ještě pořád mě to tlačí na hrudníku. Fuuuuuuuu....... já nevím, kam s tím! Pořád nechápu, že jsme se dokázali tak potkat, juchuuuu :))).

Včera obsluha v čajovně na víceméně punkovém festivalu - kdo mě zná, ví, jak na tom s vařením čajů jsem a že to teda není zrovna ono. Ale dobrý, nikdo si nestěžoval a i upocení pankáči si rádi dali studené matéčko, uf :) Mě stále někdo nosil pivo, protože se to v tom vedru nedalo, víte jak, ale taky je jasné, jak to pak vypadalo... no myslím, že náš dívčí čajovnický triplet byl opravdu roztomilý a při vracení peněz prolitých čajem nečajem hodně zmatený :)

A co teprve ty věci, které teď mají přijít... musím jít spát, opavdu MUSÍM. Tak já jdu. Ale radši bych si teď lehla na matračku plovoucí po hladině rybníku a jen tak se vozila ze strany na stranu. Škoda že nemáme aspoň vanu...

PS: Ňáké náhradní oči na prodej byste doma někdo náhodou neměl...?

Je mi krásně *

Když jsem přijela domů, tak jsem se po prvotní euforii nestíhala divit - všichni řeší úplně divné "problémy", věci, které nemají s opravdovým životem vůbec nic společného. Po měsíci na Banátu mě to opravdu hodně ubíjelo a chtělo se mi dost brečet (jenže to se veřejně pořád ještě stydím). Je pravda, že největším banátským problémem jsou teď brambory - jet na pole nebo nejet?

Typický Banáťan č.1.: "A nebude to mokrý? To bude stejně ještě mokrý."

TB č.2.: "Nee, no možná trochu. Ale co bys chtěla, vždyť to zase hnedle uschne a pak do toho tou kraclí už nekopneš!"

TB č.1.: "Nýčko se to bude ale lepit, jak to bude mokrý... A vy jedete?"

TB č.2.: "No jo, my jedem."

TB č.1.: "Hm... Franto, tak voni jedou! Tak pojedem taky?!"

A kdyby nejeli, tak nemají brambory a je to vážně průser - protože by nebylo v zimě co do pusy. U nás už nikdo brambory neřeší, protože bysme se jima mohli koulovat, a taky neznám nikoho, kdo by dřel tak fyzicky náročně, jako tyhle lidi... kteří mají přes všechnu tu námahu pořád tolik vnitřní síly. Paradoxně mi v Čechách spousta lidí přijde mnohem víc vnitřně vyčerpaných... snad ze sbírání odlesků blahobytu...?

No ale jasně, že vůbec ne všichni! :) A tak mě poslední dva dny zase hrozně nabily a je to krásný. Zase jsem si uvědomila, kolik kolem sebe mám úžasných lidí a jak mi dokáží otvírat oči, za což děkuju pokorně *

Třeba když teď čtu souhrně Klokánkův deník Mother India, tak mám pocit, jako by seděl vedle mě a úplně cítím, jak k sobě i přes všechny ty hory, vody, mraky a odlišné vůně máme blízko. A čtu to pomalinku a jsem v každé řádce, před očima mi běhají obrazy a já si užívám svou-klokánkovskou pouť Indií *A je úplně jedno, že sedím ve vlaku Ústí - Praha...

A nebo neuvěřitelných 5 hodin s Venouškem, které byly tak silné, až jsem se pak musela několikrát pořádně nadechnout... a nechat to v sobě usadit. A pořád to ještě vibruje a tak radostně poskakuje a chce se z toho hrozně smát :).

A až se sejde v pondělí celá naše olomoucká smečka... tak to si teď ani nedokážu představit, ale už mám na krajíčku :))

...já vás mám tak ráda, je v tom neuvěřitelná síla...

asi tygří :)

*

Hlava profoukaná, duše pofoukaná...

...toulala se a hledala v sobě prostory dosud nepoznané, hluboké, plné světla... zkoušela, kam až se dá dojít, ale přeci pořád jen tuším... potkávala srdce větší než rozpětí orlích křídel... s deštěm pršela a usínala... v očích bolela, s chtivostí všechno si zapamatovat, obejmout... prožít, být tam a ne jen u toho... a snad aspoň střep zůstal, který přetrvá déle než skutečnost sama...

...v úžasu se utápěla...

Vsechny cesty vedou z Bukuresti

Rumunsky zivot nabira na obratkach, ale asi ne tim spravnym smerem :). I kdyz jaky je vlastne ten spravny...? *

Prace se stala druhoradou. Neni to nase vina, proste ji pro nas nemaji, tak co se budeme porad doprosovat, ze? Taky mame nakou tu svoji uroven preci :). Ale stala se vec, ve kterou jsme uz ani nedoufaly - dostaly jsme povolenky do ubytovaciho centra pro uprchliky, juchu!! Tak tam dnes poprve jdeme u prilezitosti Velikonocni party. Tesim se moc, ani netusite, jaka je to fuska potkat v Rumunsku uprchlika :).

Zjistily jsme, ze Bukurest je mesto opravdu nevhodne k ziti. Ja osobne to tu pomalu zacinam dost nesnaset - obcas vic, nekdy min... ale dohromady hodne. A asi nam to tu ani moc neprospiva - jeste nikdy se nestalo, ze bysme byly vsechny tri zdrave a vlastne se malo kdy stane, ze bysme byly zdrave aspon dve. Tak si navzajem predepisujem leky - Médecins Sans Frontières :).

Lecime to taky tim, ze se snazime vyletovat jak jen to jde (+ slivovici). Vsude, kde jsme zatim byly, to bylo minimalne o 150% krasnejsi nez v Buku (no, v Suline mozna jen o 75%) - obcas to az boli :). Co me tu opravdu vzdycky dostane do transu jsou hory... Fagaras... i ty mensi, treba v Sinaie... nadhera. Rumuni maji opravdu prekrasnou prirodu, akorat na vsem lezi neprustrelna vrstva odpadku... byva nam z toho vazne lito. Asi si zalozim nakou NGO zamerenou na environmetalni vychovu v Rumunsku :).

Ale kdyz se to tak vezme, stale se tu mame fajne :). Lide jsou na nas hrozne mili, slunko hreje skoro letne, objevuje se posezeni na zahradkach, zazily jsme rumunske Velikonoce (!!), obcas zmokneme, cest je pred nami jeste mnoho... a na strycka Leonarda si taky nestezujem :).

...a pak prijde Banat... skoro sen...

*

Ze je treba nakropiti, pak se pradlo pekne sviti...

Protoze nemame pracku ani zadnou jinou moznost, kde si vyprat (mozna na ambasade, ale vozte tam igelitky se spinavyma gatkama), sly jsme se vcera zeptat na vysokoskolske koleje, zda oni nemaji verejnou pradelnu. Nemaji, ale pani, co nam prekladala, se pak zamyslela a rekla, ze pokud chceme, pomuze nam a muzeme si vyprat u ni :). Tak jsme za hodinu nabehly pod jeji okno a kricely "Marga, Marga" (jeji jmeno), ale ticho po pesine. Staly jsme tam v domacim oblecku, s igelitkama a bonbonierou v ruce a rikaly si, ze nas pekne vypekla. Ale ba ne, za chvili se vynorila zpoza rohu a pozvala nas dal. Bobnieru nechtela, tak jsme ji snedly my. Bydli v uplne stejnem byte jako my - kobka pro jednoho cloveka. Takhle jsou navrhnuty vsechny budovy v nasem okoli. Docela depresivni. Byla vazne moc mila, ale radeji jsme rekly, ze prijdeme za hodinu, az bude doprano. Jak jsme rekly, tak jsme i udelaly, ale doprano jeste nebylo. Navic jsme ji prepadly v zupanu, coz nam bylo trochu trapne. Ale pekne jsme si s ni popovidaly a nakonec nam nabidla, ze si u ni muzeme prat kazdy tyden. Tohle by se nam v Cechach nestalo :).

Doma jsme rozvesily snury jak to jen slo, takze nase urpchlicka image je dokonala (pocet m2 + vsude se susici pradlo) :)))

Sebrano na ulicich

Nezvladam se venovat svemu zelenu kutlochu a taky na to nemam dost klidu. Tak pisu jen zmatene nicnerikajici mejly. I lidem, kteri o ne asi nestoji. Ale to neva :).

Ve zkratce - mam se dobre. Bukurest je zvlastni, precpana autama, plna haraburdi, kobercu, stanku s cetkama, betonu, stanku s kytkama (nonstop), krasnych psu a jejich stenat, hoven, odpadku, nedostavenych budov, jerabu, prachu, oken s buchtickama a kostelu. Zadny kulturni sok - Usti je dobra skola. Vsichni nas varovali, jak se tu krade a zatim jsou na nas domorodci moc hodni. Uz se i trochu dorozumime rumunsky - v infinitivech a tak, ale nebojime se. Taky jsem uz malem mela sve osobni zebrajici decko, ale povedlo se nam ji prst po prstu dostat z meho kabatu. Jely jsme vlakem, lodi a videly Cerne more. Je tu fajn :)

Asi to neni nahoda. Z repracku hraje "Piskam si a dneska nekdo umrel...". Kdyz jsme sly pred chvili do prace, ve vedlejsim dome bylo hrozne moc vencu a lidi v cernem... mrazilo *

*...v Cechach uz pry rozkvetly koniklece a slunko simra...*

Prasátkovo pochrochtání

Čtyři dny strávené na horách byly asi nejlepší předodjezdový relax, jaký jsem si mohla dopřát :) Chata, naštěstí už ne přeplněná, ale pouze plná milých lidí, skvělé hudby, nálady, tance, smíchu, sauny, jídla, pití, pokouření,... byla naprostý ideál! :)) Ranní vstávání nám šlo všem stejně (pravda, Venďákovi o trošek líp), tempo snídaně a vypravování některé už přivádělo k šílenství (nabušení běžkaři nefalšovaně zkuhrali), ale dycky se nám to nakonec povedlo. Jen to počasí nic moc, ale tak dělali jsme jako že nic a poježdění bylo dobré. Dneska jsem si šla nechat vyvolat fotky a budou až v pondělí... což mě nefalšovaně mrzííí :(.

Asi proto, že jsme ve škole teď vůbec nestrávili týden úplně nadarmo a všichni máme spoustu času na vyřizování věcí potřebných k odjezdu, musím ještě zítra jít na praxi do pečovatelské služby. Bojím se toho jak čert kříže, páč mi paní dnes do telefonu řekla, že mě bude opravdu potřebovat, protože si nevezme ani sestřičku... Úúúúúú, já někoho pozvracím, já už to vidím. To bude trapné, tak trapné... Můj děs ze všech tělních nedostatků (počínaje odřeninami) není totiž ani trochu nefalšovaný a jestli na mě někde vyjukne ňáký dekubit nebo něco podobného, tak to se mnou asi švihne. Co by člověk pro praxi na Banátu neudělal... :).

Jinak velký ftip se stal realitou. Onen byt, menší než můj pokoj doma, bude opravdu naše útočiště po 9 týdnů. A to nejveselejší, jako že je v té výměře započítaná i koupelna a záchod, je taky pravda. Už se asi fakt jen radši smát :))))). A ze školy nám půjčili notebook, ve kterém je zabudovaná web kamera... co si o tom myslet :).

...always look on the bright side of life :)...

Všechno je před námi...

Nebylo teď moc času a když už se našel, tak zase nepřicházela chuť psát. Ale dnes snad i ano... :)

Novinky z Hané: Všichni jsme úspěšně pokořili zkouškové, čímž se nám otevřela cesta do zahraničí. Jedeme se otrkávat do celého světa. Evička už je v Ugandě a v průběhu následujících 14 dnů se my zbytci postupně rozjedeme na Slovensko, do Holandska, Gruzie, Rumunska, Turecka, Indie, na Jamajku a do Kosova. Tak jsem zvědavá, jak moc se otevřeme světu a na kolik se otevře on nám... Ty bláho, banda absolutních lůzrů jede na výlet :)).

Já s Lefíčkem a Kristotelem míříme do Românie, to bude cesta století :). Doposavaď šlo všechno zařizování hladce, organizace, ve které budeme pracovat, vypadá výborně, ale... nemůžeme sehnat ubytování v Bukurešti. Ač se to zdá dost v pohodě, je to vážně těžší než jsme předpokládaly. Ale řiďme se heslem: "Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř!". A tak se objevila první nabídka - na jednopokojový byt o výměře 20m² za 360 Euro na měsíc, chochóóó :)) Fór je v tom, že to fakt asi budem muset vzít. To už svádí jen k tomu koupit si web kameru a reality show je na světě :). Ještě že se tomu dokážeme smát :)).

Vedlejším příznakem odjezdů je maximální smutek z odloučení našeho třídního klanu, takže se loučíme při každé příležitosti. Jednou z nich byl páteční výlet do sklípku v Dolních Bojanovicích, kde se skoro všichni vykejdli už při koštovačce, takže v 10 večer už jsem spoustu lidí vůbec nemohla najít... A ráno taky ne, páč se mě nikdo nesnažil vzbudit a většina prostě odjela - no sprosťárna největší. Oficiální rozlučka je teď v úterý... uuuuaaaajjjíííí..... ten život je vážně tvrdej! :)

V následujících dvou týdnech si ještě se stihnu odskočit na pár dní na hory, pak se budu pečlivě supervidovat a poté už na mě bude čekat nažhavený rychlík č. 375/732/375, který mě ve 23:02 odveze z Prahy přímo do Bukurešti... do země transylvánských tajemství, cikánské muziky a nebezpečně silné cujky...

...a když ne všechno
tak aspoň to co z toho zbylo...

Pampadadadadáááá!! :))

Můj drahý zelený notýsek slaví první rok života - juchůů, pííííssssk, tlesk tlesk, muck...:) Šikovné tygří mládě to je... takový samorost.

Mám jej moc ráda, ale paradoxně plní funkci, která se mi vůbec nelíbí, ba mě docela štve. Ti, kdo jej čtou ví, jak se mám, co dělám a bla bla bla, aniž by mě viděli, ale není tu žádná zpětná vazba... takže já nevím nic. A to je teda dost na prd. Co s tím uděláme...? Pojďme se víc scházet, prosííím :)). Já chci taky vědět všechno... nebo alespoň něco *

A tady, tjadadý tjadadá, pořádně vypečený narozeninový dort :)

Je umění žít v souladu s ledem...

Jako správný Tygr, který neodolá žádné lumpárně, jsem nemohla odmítnout výzvu vydat se na východ slunce na Sněžku. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli v půlce Portášek a já mám tuhle cestu nejednou prošlápnutou ze svých dětských let, věděla jsem do čeho jdu a neodradily mě ani pouhopouhé 4 hodiny spánku.

Přiznávám že ne zrovna svěží jsem se vybucala z pelíšku, ale na to, jaká ráno bývám, jsem byla mooc milá, to zase jo :). Pěkně jsem na sebe navrstvila ta všechna trika a gatě se spoustou nepochopitelných funkcí a pak taky ta úplně obyčejná, na cestu se posilnila chlebíkem, navrch dala kulicha a už byl nejvyšší čas vyjít - odbylo 5 hodin. Vyrazili jsme ve složení: 2 slečny, 3 pánové a 1 psík. Takže to vypadalo tak, že slečny chtěly často čaj, pánové kouleli očima a pes neříkal nic, hodný byl :). Ale poté, co jsme překonali ten velenechutný sjezdovkový kopec na Portášky už nám to šlo jako po másle :). Na Sněžku jsme dorazili včas a ještě jsme si na ten východ museli počkat, což zrovna moc libé v tom polském severáku nebylo. Ale stálo to za to :). Nazávěr jsme politovali Poláky, jak to mají placaté a že tam u sebe vlastně nic nemají, jen tu hustou hlmlu, a šlo se zpět.

No jooo, ale to už taková sranda nebyla. Najednou jsme viděli na cesty, které nám předtím zůstaly utajeny, a zjistili jsme, že jsou dokonale pokryté ledem. Někteří to přivítali s radostí, jiní už méně (třeba já). Vzhledem k tomu, že jsem si pádem na ledu rozbila nedávno ruku, zvolila jsem strategii plazení se při lehce omrzlých krajích cest a prodírání se hustými krkonoškými jehličnany. Jenže jsem začala značně zaostávat a všem to tak pěkně jezdilo... tož jsem si řekla, že to přeci musím zvládnout taky. Nezklamala jsem ani sebe, ani ostatní - při prvním sklouznutí se mi to smýklo a pak už to šlo ráz na ráz, až jsem seděla na zemi, z nosu mi tekla červená a mě se z toho začalo dělat krapejtek zle. Všichni se od srdce zasmáli a pak mi teda šli i pomoc, kavalíři! :) Nos pěkně otékal, rostl, modral a já zjistila, že brýlím se sice nic nestalo, ale brutálně se mi zaryly do nosu a vznikly mi tam tak asi 4 díry. Takže až mě někdá uvidíte, nelekejte se... Chjo, asi se nevdám.

Když jsme došli na chatu, těšící se na oběd, našli jsme jen nehorázný bordel a hordu spících ožralů - jo jo, takhle to je dycky, na kamarády se můžete spolehnout :)).

Krkonoše byly vážně úžasné i bez sněhu, klidně bych pobyla mnohem dýl... nejdýl. To jsou ty chvíle, kdy člověk zase začíná opravdu žít...