Když se láme chleba

Jsem skoro po roce doma. Samotné mi to zní divně, ale když to vezmu kolem a kolem, je to pravda. Souvisleji než pouhé dva dny jednou za dva měsíce. Hrozně jsem se sem těšila. Moc moc moc :). Musím říct, že srážka s realitou byla tvrdší, než jsem předpokládala. Moc dospělých na příliš malém prostoru, kteří se vzájemně neposlouchají a nerespektují. Jeden o koze, druhý o voze. A v tom se ztrácí jeden malý skřítek, který z toho má akorát tak velkou hlavu a vnitřní běsy.

Mně je z toho taky děsně zle a to jsem o 16 let starší. Přesto na to nedokážu pořád nějak adekvátně reagovat kromě naprostého stažení se do sebe. Tahle atmosféra mi zavírá pusu a probouzí ve mě nesnesitelnou úzkost. A přitom vidím, jak to vzniká z jednoho konkrétního neštěstí a druhotně plodí tisíce dalších... A jsem moc slabá i slaboch na to, abych se k celé té situaci otevřeně vyjádřila, protože to, co by následovalo, je moje nejhorší noční můra. Reálná. Jo, u nás doma se prostě mlčí. Jsem zvědavá, kdo z toho zešílí jako první...

Taky mě hodně tíží otázka materie ve smyslu hmoty, hromadění, blahobytu... Cítím, jak se lidi kolem mě pořád v hojnějším počtu a víc a víc upínají k tomu, co mají, nebo spíš nemají, co by chtěli... a hromadí a hromadí a odkládají a odkládají... A já jsem toho taky součástí, ale snažím se nebýt, udržovat si odstup... a musím říct, že je to někdy pod tlakem dnešní společnosti pekelně težké. Mám pocit, že v nás pracuje proces pokřivenosti a deformace, ztrácíme nadhled... A já pořád přemýšlím nad tím, jak ukázat Bětušce, že tohle není úplně nejlepší cesta... mít všechno a nevědět, co s tím dělat... fantazie, tu bysme si měli hýčkat *

Úplně cítím, že mě v posledních týdnech stahují ke dnu otázky týkající se opravdu velkých věcí (nejen) mého života, ale na druhou stranu občas přijde záblesk, třeba půlminutový, a zase se to díky tomu kmitu světla začně vyjasňovat, urovnávat... ale tohle není konec. Kdo ví, jestli jednou ňáký bude. Hm :).

A jak se máte vy? Co cítíte, prožíváte, zakoušíte, objevujete, oslavujete, ...? :)

Chlupaté uši nastražené a náruč otevřená, for jů:)

ňuf *

Pohlceny v maelströmu Vertiga

Pouhé záchvěvy těla a nemožnost se nadechnout...

...a kam zmizel hermelín? :)

režie: Naděnka
scénář: horečka páteční noci
hrají: Verún, Tygr, Naďky ruka, hermelín
není vidět: Adélka

Inzerát

Teď mi došlo, že už jsem vlastně jeden inzerát v životě vymyslela a to úplně nedávno. Ondřejovi. Zněl: Hledám Janu.

Ale to jen proto, aby byl kompatibilní. A to on stějně asi nechce.

Tož teď na vážno: Poptávám kolo, jakékoli. Čím víc bude odrazovat zlodějě, tím lépe. Pojízdné. Levně či bez ceny. Nabízím kvalitní servis, příjemné prostředí, únosnou hmostnost a masáž v podobě olomoucké dlažby.
Zn.: Přijímám vše.

skoro :)

Fragment I.

Nedávno, když jsem ležela v úplně vymrzlém pokoji, v úplně cizí posteli a úplně sama, honilo se mi hlavou všelicos. Celé to ještě umocňovala skutečnost, že ve stejném bytě, jen pár metrů pode mnou, spal člověk, který je mi neuvěřitelně sympatický, ale vy prostě víte, že z toho nejspíš nikdy nic nebude. V tom pocitu zimy a zmaru jsem si ujížděla na všem možném a vzpomněla si na Pelíšky, jak tam Holubka říká: "Já Ti nevím, já si snad dám inzerát...". Tak jsem se nad těma inzerátama zamyslela... že je to vlastně dost zajímavé. Nad jejich celkovou strukturou. Čtyři řádky o tom, kdo jsem a koho hledám. Dokonalý minimalismus. Čistá forma hesel. A přišlo mi to šílené. A taky fascinující. Jak si pod těma pár slovama toho člověka představíte, zaškatulkujete. Jak bych asi popsala sama sebe a svoji vysněnou životní lásku. Heh. Raději jsem usnula.

Vlastně i já mám minimálně jedno klíčové slovo... klavír.

Tojlet sejšn pátečního odpoledne (s patetickým úvodem)

Shodly/i jsme se na tom, že letošní semestr chodíme do školy hlavně ze soucitu. Přijde mi to příšerný a ještě horší to je v tu chvíli, kdy člověk sedí na té vůbec nejvíc nudné přednášce a opravdu se snaží nemlátit hlavou o stůl, nebo aspoň ne moc hlučně. V ten moment všechen soucit proklínám (jo, kleju na křesťanský půdě, heč). Proč nikdo nesoucítí s námi a ty 85ti leté kapacity už prostě nenechají dožít v důstojnosti? V podstatě je to několikasměrný hyenismus naší fakulty.

Tak to je nuda.

Ale občas je to taky dooost velký adrenalin. Třeba když si k nám Kači jenom jako že odskočí, bo domu už by to nedonesla, ale pak hned musí pádit na toho stopa :). Kdo by to byl čekal že ono jedno jediné otočení klíčem a cvaknutí zámku bude tak osudové - minimálně na další dvě a půl hodiny.

- první dějství -
"Tygří, mě to nejde odemknout, co mam dělat?"
"Tak mně dej ten klíč pode dveřma a já to zkusim, to prý funguje."
"No jo, jenže on ten klíč nejde vytáhnout..."
"Aha..."

- pauza, rachtání klíče v zámku a po "dobrých" radách už jen mlčení... -

- druhé dějství -
"Tak to prostě zkoušej, ňák s tím toč a kvrdlej, vždycky se to otevřelo."
"Ale ono to fakt nejde, je to tam ňáký nakřivo... Tak mam zkusit zabrat?"
"Jasně, zkus to, nemáme co ztratit."
"Tak jo..."
Rachtání, nadávání, funění. Něco se ale pohlo.
"Tygří... já jsem ten klíč zlomila..."
Já koukám z druhé strany do té klíčové dírky a zmůžu se jen na suché... "Hm... tak to jsme v řiti."

- mezihra, při které proběhne asi pět telefonátů ohledně vyproštovacích strategií, zámečnických známostí a který soused by mohl být nejlepší -

- dějství třetí -
Slyším, jak se ke dveřím šourá pejsek, ňufá kolem prahu a zase se šine zpět. Pak se pomalu blíží papuče.
"Dobrý den.."
"Dobrý den!"
"Víte...," a pěkně panu sousedovi převyprávím, co se nám stalo. Tak on že moc neví, ale že teda půjde se mnou. Ještě se vrátí do bytu pro vercajk (doporučila jsem mu po všech předchozích konzultacích šroubovák).
Soused vyjde ze dvěří, v jedné ruce něco jako páčidlo, v druhé obrovské kovové kleště. Oblije mě pot a v duchu si říkám, že zdemolovat to zvládnem taky, takže tomu musím zabránit. Nicméně má z dveří respekt a na kuráži mu nepřidají ani ty vražedné nástroje. Kouká na dveře z dálky a pořád říká...
"No tak já nevím, no... jak na to, no... že by se tohle to... ale to asi ne, no... Víte co, zkuste paní Chlupovou, ta byla už taky jednou uvězněná."
Tak nějak jsem pochopila, že tudy cesta nevede, ale ještě než se zase ztratil jsem z něj vymámila dva šroubováky.

- mezihra, já si ohřívám v kuchyni polívku a hledám věci takového tvaru, abych je mohla nastrkat Kačce pode dveřma, bo už jsme obě viděly dvojmo. Kači se mezitím vrtá ve dveřích šroubovákem. Nic. Tak jí tam nacpu cíga, sušenku, další, pak i chleba a sýr. Obědváme, každá na jedné straně dvěří, a notujem si Ať žijí duchové. Taky řešíme, co by dělal Obama, kdyby se zasekl v koupelně a koukáme se na sebe dírkou po klice. -

- čtvrté dějství -
"Dobrý den, víte, mě tady na Sokolské uvízla kamarádka v koupelně a já ji nemůžu dostat ven, a taky se nám zlomil klíč ve dveřích..."
"Hm, ale já už tu teď nikoho nemam!" a otočka ke zdi.
"No.... a nevíte o někom, kdo by nám tak mohl pomoct?"
"Tak na servis vám můžu dát číslo." Diktuje.
"A myslíte si že to bude stát víc jak 300,-...?"
"Tak to každopádně!" (Podle odpovědi to znělo, že by nám napálil aspoň litr. Skoro se divím, že mi nenaučtoval i to telefonní číslo.)

- schodovka, soused nese dolu pejska a prý jestli už jsem ji vysvobodila. Nevysvobodila. A pani Chlupová dělala, že se jí to nikdy nestalo -

-dějství už děsně mocté, Kači už se rozjížděl slušný depres a taky všechna auta na stopu -
"Tak komu ještě můžem zavolat..." Sedíme, už si skoro ani nepamatuju jak Kachně vypadá, jsem schopná vnímat jen hlas a konečky prstů, za které se pode dveřma držíme.
"Tygří, já nevím, ale já už chci veeeeen."
"Já vim... a já chci zas dost čurat."
Evidentně bysme obě rády na druhou stranu barikády.
"Kačka a Viktor!"

- doooost nadějný hovor -

-dějství skoro poslední -
"Ahoooj."
"Hubičkovi, zachraňte mě!" ozve se pode dveřmi.
Viktor vyndavá zpoza pásku šroubováky, kladivo, na zem hodí asi třicet klíčů a šperhák. Koukám jak z jara. Jo, takhle to funguje když máte známé, co mají známé na správných místech. Uf :). Po separaci klíčů tlačí do dírky deset favoritů, ale nic se neděje a nás už zase začíná přepadat lehké zoufalství. Věty jako "Viky snaž se" a "Něco tam pasovat musí" na ty dveře pořád nějak nezabírají, na nás ještě trochu jo. Klíče nic. Takže šperhák, poslední naděje.
Jo, šperhák! Dveře se otevřely, tam na našem červeném koberečku jak na ostrůvku naprosto zdeptlá Kača... Byla to romantika. A slzy.

A proto... miluju Rychlou rotu, jste nejlepší! A Ty, Kači, taky :))).

Love our losers gang a nehynoucí humor.

Howgh!

PS: A bylo to fakt dost dlouhý, skoro jako tenhle post.

...is that absolute summer lightsomeness *

What I really miss....

...

Potřeba změnit kabátek byla již otravně vtíravá a palčivá a já jí s radostí podlehla :). Souvislost s procesem opatrného a pomalého odkládání věcí starých a otevírání se novému, který u mě již nějakou dobu probíhá, je víc jak zřejmá. Užívám si to :)

*

Už začínám opět vplouvat do podzimních dnů, jsem trošku blíž Olomouci a životu v ní, ale lidem stejně nějak nerozumím. Chybí mi slova a to asi proto, že občas ani není co říct. A taky co říct slovy, že. To si radši kvalitně pomlčím :). Ale na druhou stranu bych ráda všem vzkázala a úplně nejraději na ulicích vykřičela, že první se vychází a pak teprv vchází. Počet nežádoucího uvěznění jsem za ty necelé tři týdny v Čechách zažila nespočetněkrát a musím říct, že už mě to fakt dost dožírá. Vůbec ta všeobecná naštvanost a protivnost převládající v naší společnosti. Volba jednoduššího...

A zima, ta je teď ňák všude! Brrrr, trochu brzo a jsem z toho taková dost zaskočená, až rozpačitá. Že na to jsem připravená nebyla a pořád ještě nejsem. Po té poušti... Přišlo to nečekaně, jako první menstruace.

Ale i lidi se kterýma si moc ráda a dobře popovídám tu jsou, to zas jo, úplně autistická už nejsem. Přesto děkuju, že mi ten autismus tak nějak tolerujete :)*

Hledám inspiraci. A putuju za švestkovou vůní, je to dobrodružné. Touly toul...

Pojďte putovat taky!

Pojďme se smát...:)*

...a vsechno dozraje ve vterine, kdy se bude lamat svetlo a ticho...

* nikoli vsak samo od sebe *

Je tezke byt tu...

Schvalne jsem si nepustila zadnou hudbu, aby to bylo co nejmin zkreslene. Taky je vsude kolem tma... dvorek spi, ulice spi, lasky spi, i ten pes co ho nemam spi... a tak si bdim jen s mesicem a s temi, co zapomneli cestu domu. Ale ty ja nevidim, jen vim, ze nekde jsou. Tam dole.

Protoze ja jsem nekde uprostred. Nekde mezi dlazbou a nebem, mezi ridkou mlhou a naprostym mlikem, mezi dvema realitami. Mozna spis mezi snem a realitou. Jenze nevim co je co, kdyz to nahore, to nehmatatelne, ma pod palcem to dole, to "pevne". ...nahore, dole.... Ani ta gravitace v tomhle smeru uz nefunguje. Promrhany leta nad fyzikou, ja to dycky vedela...

Tak jen zase zatnout zuby, malinko prihmourit oci, pootevrit tu hladuckou dutinku se svetlem uvnitr a zacit znovu, skoro od zacatku (ale kdo vi ceho)... hledat. Patrat. Ptat se. Proc lidi zapomneli na uzas. A pak uz i na vsechno ostatni... a ja mezi nima. Tupe. Podlehajici. Tyhle chvile uvedomeni boli, ale jeste porad jsem moc prazdna na velky boj. Jeste to chvilku potrva a nevim, v jakych jednotkach tu chvili odmerovat. Asi na babiccinu jahodovou marmeladu, mnam.

A je 00:42, to je dobre :).

...kdyz mate srdce vsude po svete a mozek si odesel vubec neznamo kam...

Strep

Prolinani, protinani a stretavani kultur je v plnem proudu, uz je to trochu divoke, obcas ponorkove, ale u me/nas zatim v pohode :). Ale jo, stejne se mi nepovede naplnit to, co jsem si predsevzala... ze se letos budu snazit aspon castecne mentalne prizpusobit a komunikovat s Amikama po jejich... a ze to bude vsechno easygoing... No, nemam na to. Je to jen trapny pretvarovani a muj zaludek se tomu vzpira. Obcas mam chut tu dat nekterym lidem paraganskou padinu primo do toho jejich vybeleneho usmevu. Treba mymu sefovi :). Idiot.

Mam problem prijmout skutecnost, ze se v Gruzii valci. Porad to nejsem schopna uplne tak pochopit, vnitrne prijmout... Taky jsem premyslela, jak by to bylo v Cechach, kdyby nam treba Polaci chteli vzit Slezsko... Jestli bysme to jeste dokazali, valcit - tim nemyslim, ze je to dobra cesta... Prijde mi jen proste nerealne, ze by moji kamaradi byli schopni vzit zbran a jit do boje s tim, ze tam urmou, ze umrou za zemi... prijde mi, ze jsme na to i strasne lini... nedokazu si to predstavit. Jsme takova smecka (pseudo)intelektualnich povalecu. Napadlo me to v souvislosti se Zurou - jediny Gruzinec, co tu byl. Rekl to jasne... "Osetie je nase a my ji nedame, i kdybysme meli umrit."

Ty jo, chtela jsem toho napsat vic, ale nak me to zase sejmulo, tak priste *

kiss ju, miss ju :*

Dny se toci kolem noci

Slapky boli hori boli, uajiii... nejintenzivnejsi pocit teto chvile :). Koupila jsem si predevcirem "moooc pekne" nove boty - celoplastove, specialni do kuchyne, bo neklouzou... pisou na krabici a pani se spokojene usmiva. Nase kuchyn je taky specialni, nebot se tam obcas pekne smekam ze strany na stranu :). Dokud si nedam na cumak tak neva, ale az na to jednou dojde, bude to asi ma posledni hodinka :). Aby ma uniforma nabyla uplne dokonalosti, poridila jsem si konecne i cerne kalhoty - kdyz jsem je vcera v sest rano oblekla, nasla jsem proklate velkou diru ve svu na stehne. S klenim jsem se z nich zase horko tezko vysoukala a narvala se zpet do sukne :). Jinak pouzivat slova jako oblect se a podobne uz neni moc na miste, banatske rozmery se zase asi zacinaji pomalu vracet... coz je v riti. Mela bych zacit posilat desatky do Afriky... tak trikrat denne.

Pajinko, nase letni brigadka spociva zhruba v tom samem... jaka nahoda :). Kuchyn a restaurace je mi ted take druhym domovem... chystat, sklizet, usmivat se, dolevat, uvadet, nosit piti... dobra zkusenost :). A perfektni dydzina v kuchyni, tam to jede!! :) Dneska jsem se zacvicila na bussera - nizsiho cisnika. Fakt jsem mela bobky kdo bude ten chudak, kteremu vysypu ty spinave talire do klina... nastesti nikdo, uufff. Jenom podlaha :). Buch buch buch...

Za chvili tu budeme mesic, fofr jako vzdycky. Zatim jsem stihla jen dva vetsi vylety, ale oba moc pekne. Byli jsme v dalsim narodnim parku - Bryce - nadhera. Pinie, hebounky pisek a skaly neuveritelnych tvaru... pripadala jsem si malinko jak na Machaci. To asi kvuli te vuni. Pak jsme se vydali v particce 3 Cesky a 2 Ekvadorci na maly hike tady v Zionu. Byla to sranda, ale misty docela hardcore - zdolavali jsme obrovske sutry, hop sem hop tam jako horske kozy... Pak me v jednu chvili chytla mirna vyskova hysterie a ja uz plasila, ze to teda rozhodne dolu neslezu a zubynehty se drzela skaly. Chtela jsem vrtulnik, ale nechteli mi ho zavolat :).

Lidi jsou tu vazne hrozne zajimavi :). Jsme tu neuveritelna smeska... Amici od 16 tak do 65, Cesi, Thaiwanci, Thaiky, Vietnamci, Singapourci, Jamajcani, byvali veznove, Polaci, Bulhari, Ukrajinky, Gruzinec, Brazilky, Ekvadorci, El Salvadorci a kdo vi kdo jeste... jak tak clovek zacina trochu poznavat jednotlive povahy konkretnich lidi, nestaci se divit... je to tu uplne na studii :). Ale stejne... nakolik lze asi poznat cloveka, kdyz ta komunikacni bariera je tak velka. A jeste k tomu vecer, kdyz jsme vsichni pekne vyjeti.

Tak zase priste... toz objeti hebounke jako ten pisek, co jsme se v nem brouzdali... do celeho sveta posilam :)*

Cesty jsou krivolake...

A ze to ted docela funguje (tlesk tlesk tlesk), tak sem nalepim i ty odletove a letove...:)

...Gronsko

...krasne je...

Zion 08'

Zion od Verci a Adelky... vysledek hodinove snahy :)

A jeste...:)

***
19. srpna Sigur Ros v Praze

***

Into the wild

Neni toho mnoho, presto to vezmu letem svetem...:)

Praha - Island - Gronsko - Atlanta - Las Vegas - St George - Zion = ufffffff, 32 hodin cesty.
V Las Vegas uz jsme fakt padaly na drzku a zakufrovaly na hulvata na letistni podlaze... nebylo zbyti :). Ovsem Maro, Barcelona hadr... ty blaho, to, ze na nas netekla voda ze stropu vykompenzovali dvojnasobnym hlukem a gigantickym vysavacem!! Chtelo se mi vrazdit, aspon pohledem, ale nezbyvaly na to sily :).

V St George jsme jeste nabirali nake lidi, kteri si byli vyridit Social security. Adel tak kouka a s vytrestenyma ocima rika: "Ty blaho, tu znam, fakt, tu holku znam... z Usti!!" A ja at neblazni, ze si ji s nekym plete a bla bla bla... no, z Usti je nas tu nakonec 7, nahoda jak das :)

Je to tu krasny. Vsude cervene monumentalni skaly, cistounka reka ve ktery je uzasny koupani, miliony veverek, srnky, divoci krocani... to je ta prijemna cast :) Pak je tu jeste particka haveti, ktera nas cini dosti hystericke - skorpioni, hadi (chrestysi!!), tarantule, cerne vdovy (jedna si dost v poklidu kempuje vedle nasi jidelny...) a dalsi odporni pavouci a prerostli brouci... no ze jich je :(( Skoro kazdy den si mame sto chuti sbalit kufry po nakym takovym incidentu a zdrhnout :) Nejlepsi je, ze se to resi vecer co vecer u piva a historky jsou cim dal tim vostrejsi :). To mi ale meli napsat do smlouvy, fakt ze jo... Kdo vi, jaka je navratnost z tohohle parku :).

Pac je to tu cele sevrene mezi tema skaliskama, neni tu vubec signal a i s netem je to pekna bida... ale piste, prosim, me to vzdycky desne potesi :)) Predstava, ze se 20 minut snazim zoufale dostat na mejl, skoro se u toho modlim, a tam pak nic, je opravdu desiva :)).

Jsem hrozne vyjeta, spalena, a naka takova bez nalady... hladova :) Toz to tu nebudu zakydavat zbytecnyma recma.

Mejte nadherne leto at uz jste kde jste, opatrujte se, uzivejte si, poznavejte, hrajte si a onufavejte... :) A taky se ozyvejte :)*

Mejte se carokrasne, srdce ma...*

Ex ante

Tedy již zítra, hehe, to bude :) Lůzři vyrážejí dobývat svět :)) Tak nějak to vlastně začalo už dávno a jestli odletíme, musíme pak v Las Vegas šupem otevřít ten rum, co letí s námi - aby taky věděl, že jsme to zvládly :).

Můj obrovsky neorganizovaný pokojový chaos jsem na tajnačku narvala do skříní, včetně cetek, takže až to jednou mamka otevře, bude to průser - ale já už tady nebudu :)) Zbytek jsem nacpala do batohu, jenže moc nemám přehled co, bo můj seznam je značně chabý a slohově nerozvětvený (ten pěkný, docela pečlivě připravený jsem si zabalila v Olomouci do krabice s učením...) a do toho mě celý den "nutili" jednotliví rodinní příslušníci, ať si s něma dám víno, pak dvě... no, však víte. A proto nevím :)) Batoh s překvapením taky dobrej...

A taky jsem si řekla, že začínám žít přítomností - sama jsem si naordinovala Glasserovu realitní terapii a jdu do toho :)) Až se vrátím, budu opravdu zodpovědná a zorientovaná v tomto světě (akorát jako nevím, jestli se mám předtím zorientovat v tom svém, nebo trochu dělat, že neni... tak si předtím možná ještě vystřihnu něco málo z Freuda). Ano, jsem sociální případ, říkám to na rovinu a už se za to nestydím :) Autistům zdar!

To jsou fakt děsný kecy :)). Ale všechno to vyplývá jen z toho, že bych se sebou ráda něco (a to je kámen úrazu) udělala. Většinou to pak dopadne úplně opačně než chci, ale tady už to asi (snad!) horší být nemůže, takže tomu věřim. To joooo...:))

Nooo... a taky se mi děsně stýská po Olomouci, po všech... moc moc moc a ještě víc... ale tuhle patologickou závislost se ani nebudu snažit odstraňovat - dávejme si splnitelné a dosažitelné cíle, že ,).

Olalá, drazí moji... tož časy krásné a hladivé, objetím naplněné, dálkami voňavé a blízkostí semknuté... opatrujte se a ozývejte se... prosím...:)

Sbírejte malosti a předávejte je dál...:)

Au revoir! *

Od Bjetánka :)

Do velrybích hloubek...

Jeden teskný koncert za sebou, první titul v kapse a tři a půl měsíce ve Státech přede mnou. Co si z toho vzít? Sama nevím. Smutek už si nechci nosit, jen prostě sám od sebe vězí pořád moc hluboko. Moje životní pro-kletí. Do hajzlu. Vždyť si to ty lidi ani nezaslouží. A říkat si to můžu pořád dokola... svistot kruhů mezi tlapama *

A taky jeden výbornej sýr v bulce v břiše. Z Fénu. mňam.

Prázdný pohledy.

Uaaaajjjjjjíííííí.................

Sedí to u srdce.

Bolí to, i když si zuby nehty říkám, že ne. A ono jo.

A ještě dvě a půl piva.

Jenže to asi nehraje roli... česká, dobrá.

Dneska ne rum.

Těším se na léto.
A taky jsem si zrovna vzpomněla, jak mě jednou Klokánek doprovázel na Vyšehrad, na takový tichý příjemný rozhovor a cestu protkanou pruhovaným svetrem a hledícími hradbami. I v té Praze je někdy krásně...*
Léto.

Naslouchat mu... vplouvat... nebolet * Se *

Je mi smutno.

Cink... penízek dopadl na dno skleničky
a noc se schovala

do náruče někoho cizího *

Simply...

Pozadí a srdce letního putování dvou medvíďat... jemné ozvěny smyčců od mechových kopců, ten brutálně až dojemně zjemnělý hlas a klavír, co má spíš zvuk hvězd... ať je opatruje *

...love them *

Co se děje v trávě

Z nebe spadla včela a o deset kroků dál jsem si lehla do mraveniště. Promiňte, zrzáčci. Mohla jsem si přeci jen lépe vybrat - uložit se za bar, na taneční parket, do kavárny, ... do místností, jejichž hranice jsou osaměle vykreslené na zemi, dnes už beze stěn, a kam mravenci nechodí. Jenže to ne, já jsem se šla natáhnout tam, kde jsme s Vendou dělaly letadlo. A čuraly. A určitě nejen my, zeď stanu vábila mnohé. Možná proto i těch mravenců je tam tolik... ti totiž doteď nemohli pochopit že už tam ten stan vlastně není. Nebo je. Jak se to vezme.

Víno není. Škoda, dala bych si. Snad jakoukoli drogu. Ještě před týdnem jsem se Páji smála. Že by si dala. No, teď už bysme byly dvě. Nakrouhám si mrkev a budu ji pomalu nitrožilně aplikovat. Oči by viděly. Juchů.

Vlastně jsem se tu jen zastavila. Už tu zase nejsem.

Čas je mým katem...

Kéž by to plynulo, ale ono to přímo peláší, pádí, uííí... rychlostí, kterou bych zakázala. Vnitřně to popírám každou vteřinu a přemýšlím o tom, jak prodloužit minuty. Nestíhám vstřebávat jen proto, abych nesklouzla o krok sama za sebe a tím někam, odkud bych se už nevyhrabala. Ale zase jaké by to asi bylo? Být sama sobě stínem...

Ještě před třemi dny jsem se nechávala objímat hlaďounkými kopci Banátu, obdivovala jejich měkkost, užívala si útočiště zelených dolíčků... potkávala krávy, koně a čekala, kdy na nás vyběhně pes. Už tam nebyl, ani ti lidé ne. I když jsme se ho bály, bylo nám tak nějak smutno, že i ta salaš už je bez života. Ale buchty i bochánky voněly u Merhautů sladce jako vloni. A Mariin černý humor se zase o rok vybrousil: "To mě ten dědek starej na tom poli loni tak naštval, že jsem ho čapla a mrštila jsem ho do toho póle. No a zlomila jsme mu tři žebra." A pak se od srdce směje :)))).

Na koleji pusto prázno, tak se člověk moří nad těma metodama sááám, úúúplně sááám... a je to příííšernýýýý... pořád jen přemýšlím jak to kde zkrouhnout a co můžu vošulit. Hm, nic. A jak mi za tím oknem prší a ty kapky tak pěkně utkvívají na tom jehličí... a pak ti mravenci na stole... a pořád tam něco lozí a člověk má na co koukat... jen ne do těch papírů :). No, studuju ráda, ale vocaď pocaď.

Mějte se famfárově a kdybyste náhodou byli v Olomouci, tak vééélký pozor na Open Konvikt! Třeba zítra Vosto5ka a hned potom Hooverphonic zadarmo, lalala :)

...už je tomu tak. Ale já mu to stejně natřu :)!

A trochu světla bylo i na stromech

Vracela jsem se domů tou cestou, kterou jsem chodila denně z gymplu a která je pořád tak krásná. Rozkvetlá. Jen se vpíjet očima... Pozorovala jsem šneky, poslouchala slaďárny a při Sunday Bloody Sunday jsem si vzpomněla na okamžik, kdy se teta vdávala a její nastávající mi melancholicky šeptl: "Terezko, pusť mi to tam..." Nepopírám, že mi to přišlo divný jak tenkrát, tak teď.

Koncert Houpacích koní byl vlastně vedlejší. Kdyby tam nehrál. Šla jsem si pokecat s Adélkou a omrknout jejího nového šamstra :). A jo, pěknou patku má... Páje by se líbila :). A konečně, KONEČNĚ, zase přichází život. Teda... zatím spíš tak trochu, čumákuju, sonduju jak se žije, jak žijí druzí... aby mi ta socializace šla snadněji. Ale chvíli to potrvá :).

Do toho Kača že sama chlastá v Ponorce. Miluju jí :)). Hned bych si přisedla. Místo toho nealkoholický pivo a antibiotika. A taky Ústí kde mají lidi vyrážku ze životního prostředí. Občas mi přijde, že jí mají spíš ze své zakyslosti.

Chtěla bych hrozně spát, ale unavila jsem svoje tělo natolik, že už ani není schopné usnout. Divné stavy, jiné dimenze. Vnímat celým tělem, maličkosti, očima už nekonkrétně. Ne, radši spát, prosím.

Opatrujte se, drazí, a nechte se konejšit jarem *

Midnight gun-battle somewhere pretty deep

Sedím u zářícího monitoru, pomalu a s rozvahou balím zbytky čokolády do lesklého obalu, pouštím si Redemption Song a přijde mi, že je to jako bych odcházela...

"Ha ha ha, zdání klame, ještě ne, holčičko, ještě Ti nepadla... Jen napínej strunky a spojuj jak to jde, přemýšlej. Tak šup, ŠUP, nečumákuj a pracuj. Seš pomalá, strašně pomalá..."

"Jo, asi jo," říká ten druhý hlas pokorně. Ale úplně tak nepodlehne tomu prvnímu, který je trochu... no, vostrej asi. Pustí si ještě melancholicky No woman no cry... protahuje to...

"Proč si pouštíš tyhle cancy, to je tak na usnutí...," odsekne naštvaně Burák, dotčen, že není zas až tak vostrej, jak by chtěl.

"Nevím...," říká upřímně Slupka. Jako dycky, že.

To vezme Burákovi vítr z plachet. Ví, že to tak je pokaždý. Prostě úplně dycky. Snaží se na tuhle odpověď připravit, ale je tak prázdná a upřímná, že ho stejně zase překvapí a on neví... Jo, on taky neví. To je ono.

Burák tedy pěknou chvíli sedí, šťourá se v nose a dělá, že tam něco usilovně hledá.

To zaujme Slupku: "Jéé, máš to?! Co hledáš, dělej, pověz, no tak mi to pověěězzz.... prosíííím... Víš, že nesnáším tajemství, kór tyhle, ty šťouravý, co je fakt musíš lovit. Pověěěz, děleeej...." A oči mu úplně svítí.

Burák po chvíli napjatého ticha výtáhne z nosu plastový, brčálově zelený model letadýlka, pohrdavě se podívá na Slupku, pak prorocky ukáže směrem k zářícímu monitoru a s lehkým kulháním odchází za vůní Karnelčiny sukničky.

Slupkovy oči pohasnou, letadýlko stejně nedostal, a tak zase usedá za monitor, pouští si I Shot The Sheriff (trochu si u toho představuje jak to pálí prakem Burákovi do zad) a opět upadá do labyrintu nekonečných keců...

"Jo jo," stihne si ještě malinko povzdechnout, než ho to znovu pohltí...

Konečně vím pravdu *

Včera jsem od svých nejmilejších dostala překrásnou knížku/komiks/příběh/poklad/... která uvnitř skrývá neuvěřitelně nádherné věnování ...~*~*~*~... a já mu věřím. Protože Vás taky miluju. VÁS, vy víte... :) Krista mi pořád opakovala, že si musím přečíst tu zadní stránku, že je to přesně o mě, fakt že jo, tak dělěj... No, asi jo :). Taky se mi nesnažila ani trochu lhát a řekla, že jsem teprv ve fázi nezodpověditelných otázek. To bude ještě šichta. Když jsem teda vlastně ten králíček...

...Tatíííí!!! :)))

První jarní odraz na hladině rybníka

Na obličej slunce kreslilo mi
milióny teček
řeka teče mezi stromy
mezi stromy řeka teče
a já chodím bloudím jako tichá řeka
mezi lidmi všemi
hledím k zemi co mě čeká
co mě asi čeká v zemi

Podzemní prameny
potoky neznámé
slova jsou znamení
významy neznáme
hledáme kořeny
nic o nich nevíme
bloudíme v podzemí
pod zemí bloudíme
marně a přece

Kterápak to byla z těch mých lásek
která zlomila mě
kdo mi rámě podá zase
kdo mi zase podá rámě
stojím před výlohou vidím jen svůj obrys
skleněný a matný
nejsem dobrý nejsem špatný
já jsem dobrý a i špatný...

...občas mám pocit, že mi byla našita druhá kůže...

Jaro je tady :) Hladí, hladím...

Melemetovšechno

Už se můžu jen smát, možná tak trochu hystericky, ale to nevadí...:) Fascinuje mě, jak jsem teď spoutaná časem ve všech jeho smyčkách. Jsou neprodyšné a nekompromisně pevné. Na jedné straně není, on prostě NENÍ (tím nepopírám existenci času, on není jako že ne o sobě, jen ne pro účely psaní ápéčka a podobných nutností) a zároveň JE a je ho hrozně moc, až přehršel. A přitom se to všechno odehrává v jedné časoprostorové rovině... hm. Asi tomu dost zaškvařuje ta mnohost duševních rovin... naprosto neslučitelných. Přijdu si bezmocná, protože se nemám na koho obrátit, komu bych věnovala extravražedný pohled za to, jak si může dovolit takhle si zahrávat... a přitom je všude kolem mě... výsměch lidské malosti. A do toho si člověk ještě sám na sebe, naprosto dobrovolně, ušije bič v podobě 4 měsíců někde mezi hady a pavouky... Grrr......:) Proč si dělat věci snadné...

Olomouc je teď omývána jarními dešti aby byla pěkně voňavá, až přijde jaro... a ono je to dobře. Aspoň mě to netáhne ven a můžu se snažit plnit nepatrné z té hromady, co na mě neustále pomrkává a sama od sebe se zvětšuje. Jde to pomalu... velmi pomalu... ale zároveň jsem ještě schopná se občas kouknout shora a říct si, že bude hůř, tak nač se zbytečně stresovat už dneska :) Jooo, nevím, kam to s takovou dotáhnu...:)

Chodíte na Jeden svět? Choďte :) Mě minule napadlo, že je sice moc fajn, že na ty dokumenty koukám a rozšiřuju si tak buď znalosti, které mám ze školy, nebo které bych rozhodně měla mít, ale o čem to je, když to jenom přijmu a řeknu si: "Hm... v tom Bělorusku je to fakt blbý... ty jo, chudáci." A došlo mi, že tohle je úplně děsné. A že už mě to neba tady pořád sedět a učit se úplně nesmyslný věci, kvůli kterým mi utíkají (už je to tu zas...) ty fakt podstatný, který se mě dotýkají skrze ostatní... Cítím, že je čas přestat čumákovat a začít něco dělat. Ale na ty filmy je podle mě důležitý chodit! :)

Rozverný úsměv Vám, ňuf...:))

Cesta do slunce

Venku svítí slunce a je to naprosto božííí, uiiiiiiiii.... no prostě nádhera :)). Mně to fakt tak dostává... nemůžu se od té myšlenky ani pocitu ňák odtrhnout. Šlo by psát jen o tom... jak to slunce dopadá na sklo, prochází oknem, kreslí po chodnících, šimrá na tváři, nechává roztát máslo, poskakuje po vodě, tančí v záclonách, hladí střechy, kočičí hřbety, stromy, lidské hlavy sklopené k zemi... a tohle je jen zlomeček, jen taková olomoucká třpytka... která mě i tak sráží na kolena :)

Kdyby to šlo, tak si zbalím saky paky a jdu za ním... a jdu a jdu... a pak si na chvíli poležím ve vysoké trávě...

...jste od srdce zváni...

Tečky na nebi

Vyšly jsme si dnes s Pavlínkou na Třiačtyřicet slunce západů. Obě lehce nalomené v pevnostech, nechtějící trávit večer doma... Bylo to zajímavé, převelice. Asi jsme tomu ani jedna pořádně neporozuměly (v tanci čteme břídilsky), ale každá z nás si z toho něco odnesla... já osobně minimálně nějakou hřejivost, mazlivost... a zároveň prudkost, pohyb, přesvědčení. To, co mi právě teď schází.

Jsem dutina. Vypálený strom stojící u cesty. Pozoruji, oči už se mohou trochu hýbat... malinko * Občas se jen tak někdo otře, zapředu... ale jsem nastražená. Nepouštím. Dnes mě trošek zaplnilo světlo... zadní koutky, bylo to moc krásné... ale je tam pořád ještě spousta místa... Pro co, pro koho...? Hm *

Kéž bych tušila... a pohladila *

Zanořím nos do čokoládového dortu :*

Poslední tři týdny byly hodně silný. Občas trochu píchly, ale zároveň neuvěřitelně zahřály... Najednou se mi zachtělo to alespoň malinko zachytit, jemně popostrčit střepy k sobě... z žádnýho sentimentu, prostě jen tak, znovu se na to podívat.... Vzpomenout si na vůně a smích, nechat to za sebou, na svém místě... a s laskavostí se začít nořit do nových dnů, nevšedně všedních... šplouch :).

Tudyk tam... a zase zpátky

"Potkala jsem Marenu ve vlaku - myslela jsem, ze mam halucinace! Ja uz ho vidim vsude! Psal Ti?" - došla mi zpráva od Verunky. Jo, psal, ale vůbec jsem to nechápala. Něco o létání a o tom, že je vážný muž. Tak jsem psala Verunce, co to jako má být? Vzhledem k tomu, že jsme se všichni akorát tak vymotali z ukrutný kocoviny předvčerejší noci a z přejedení, nepřišlo mi to celý zas až tak divný. A ono to nebylo divný... jen hrozně ujetý :). Další zpráva byla jasná: "Pry bysme mohly letet taky. Tak co? Bez Tebe nejedu!" Čuměla jsem jak puk... Barcelona... můj sen od 16... s těma dvěma držkama... krása!!! :)))) A tak jsme si řekly joooo a nasáčkovaly se k Márovi...

...který byl pak mooc rád, že si s sebou na pětidenní výlet vzal dvě takový kočky (= cestovní balení č.2), co odmítají jet bez parfému a proto se musí připlatit batoh :)), bojí se létání, výšek, mají sice VISA electron, nikoli však embasovanou a navíc vybrakovanou... a hlavně ty dvě, který vždycky táhne z hospody domů. Jooo, byl šťastnej, o tom žádná ,))). A my taky... bylo to překrásný!! Slunce, karneval, bubny, teplo, palmy, moře, výhledy na město, balkóny, prádlo, ještě lepší výhledy na krásné Španěly, red line, kavárny, vodní dýmka, katedrály, Márův skejtovej ráj, Gaudí, olivy... vzali jsme to za správnej konec, chodili po čuchu a při ztrátách trochu po mapě, strkali nosy kam se dalo, užívali si to, že si jen tak jsme... lehce...

Taky jsme celou dobu čekali na Banderase, který si měl vzít Verunku... ale asi si spletl let a nestihl romanticky doběhnout na letiště a zastavit naše letadlo :(. Takže se s ním ve vlaku z Brna definitivně rozešla - už je s tím docela srovnaná :)). (Myslím, že se teď zaměří na Axla Rose)

Pojeďme zase, klidně hned... jen Verunce na to koupíme nový gatě :))*

...mruuu, vůbec se to nedá zachytit... marně tady lapu po slovech, co příliš nesedí...

Stracholam

Zase jsem se zasekla na mrtvym bodě, moje myšlenky si frčej na jednom jedinym riffu... na pár slovech, pocitech a momentech. Je mi smutno, protože si všechno jen těžce vybavuju. Chtěla bych si říct že už nebudu pít, ale nevěřím tomu, takže si to ani říkat nebudu. A ten alkohol stejně často hraje jen béčkovou roli... Až si jednou všechno přiznám, otevřu pak dokořán oči a zmizím. Třeba jen tak vysublimuju, jak v Roku ďábla. Do tý doby to bude zlý.

Ještě že Vás všechny mám...*

Cestou z Dolňáku

Teplo, že ani dlaně nastavené lehkému větru vůbec nestudí. Jen si je nechat pofoukat. Vzala jsem to přes Žerotínovo náměstí k dómu, unášela se, nechala to procházet. Na Konviktu svítila všechna okna... a pak se zaráz zhasla. Poslouchala Sufjan Stevenson, Tata Bojs, Mňágu a jenom s úsměvem přikyvovala. Cestu mi lemoval konec loňských Vánoc v podobě spousty odložených stromků. Skoro jsem si založila útulek. Tak zase za rok... a ďábelsky se zasmál. Šla jsem za měkkostí světla a po cestě našla poválené negativy. Po zaváhání si jeden vzala, ať můžu vzpomínat dýl. Miluju večery v Olomouci *

Skácení

Andělé

Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé

Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje

A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět

Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět

*

42 : 2 = půlmaraton

Už jsem zase psala nějaký psychologický vejšplechty, ale dneska se mi je podařilo včas a vědomě smazat :) A hned je mi líp, když mi není před očima smutno... zajímavý.

Zase leden, to slovo, který mám tak ráda. Měsíc ne, ale slovo moc. Krásně zní... tak poctivě, na nic si nehraje. Skoro jako by zvonilo. Malinko. * .

A s lednem... hm, taky jako každý rok. Naneštěstí, naštětstí. Zkouškové... uuuuuiiiii, uuuueeeee, brekeke. Hrabe mi z toho ostošest, páč učit se od rána do večera o halucinacích, bludech, vobludech, depkách a mániích... To prostě musí skončit po svým. Ještě když se do toho kouknete na Dogville a čtete Murakamiho. Trochu moc smrti najednou. Ale tatínek mi koupil pěkné zvýrazňovače. Takové barevné, eh.

Mám pocit, jako bych skákala ze kry na kru a s každým skokem byla blíž nejen tomu pevnému břehu, ale i té ledové vodě... co se točí, stočí, vezme. Kéž by po břehu alespoň přeběhl vlk, jako malé ujištění...*

Někam doskákat musím, to je jisté. A třeba ani ta voda by nebyla tak nelítostná. Jen už něco vědět, to by bylo krásné.

Jsem to moc nedodržela vzhledem k té první větě, což? Ale tamto bylo ještě horší, o dost :).

Ondra s bráchou se přihlásili na půlmaraton, tlesk tlesk tlesk! :)